OBNOVA DUCHOVNÍCH STUDEN

Publikováno: Autor:

Věřím, že Bůh chce obnovovat staré duchovní studnice a prameny, které byly na některých místech i po staletí zasypány nebo znečištěny. Některé duchovní studny ještě ani vykopány nebyly a jsou stále jen ve věčném Božím záměru. Jsou to tedy věčné studny, které vycházejí ze samotného věčného Hospodina. On učinil všechny prameny vod, ať jsou duchovní nebo přirozené (Zj 14,7). Duchovním pramenem je například pramen vody živé (Zj 21,6) nebo pramen k obmytí hříchu a nečistoty (Za 13,1). Božím plánem je, aby studny, které byly již z jeho vůle vykopány, vydávaly i dnes čerstvou, čistou a zdravou vodu. Písmo říká, že studna uchovává vodu čerstvou (Jr 6,7).

Pravé a falešné zdroje

V naší zemi je snad největší a nejmocnější duchovní studnou láska k Pravdě. Mistr Jan Hus, po něm Jeroným Pražský, ale i velké množství bezejmenných mužů i žen bylo příkladem této hluboké lásky, která je silná jako smrt (Pís 8,6). Stojí totiž za ni položit život. Je to láska k Ježíši Kristu a Božímu slovu. Jak je tato studna zásadně důležitá, můžeme vidět ze slov apoštola Pavla, který říká, že to je právě láska k Pravdě, která nás ochrání před všemi možnými svody nepřítele ve zmatcích a chaosu tohoto světa a této doby. Jenom láska k Pravdě nás bude střežit a udrží na úzké cestě následování živého Boha (viz 2Te 2,9-13).

Po Bílé hoře napsal poslední biskup Jednoty bratrské Jan Ámos Komenský: „A toto všechno ti, lide český, odkazuji a odevzdávám, zejména: nejprve lásku k Boží čisté pravdě, kterou nám před jinými národy začal Pán ukazovat službou Mistra Jana Husa. On ji zpečetil svou krví se svým pomocníkem (Jeronýmem Pražským) i jinými mnohými věrnými Čechy. Antikrist tě od ní odvedl tehdy svými chytrostmi na sněmu Basilejském a nyní válečnou ukrutnou mocí. Já se svými syny, kteří chtěli jít za světlem, jsem se jí až dosud hleděl přidržovat, je to tvé dědictví tobě dané před jinými národy, milá vlasti! Ujmi se zase svého práva jako svého, když ti Pán prokáže milosrdenství a své pravdě navrátí průchod Pán, tvůj slitovník.“ [1] Láska k Pravdě je naše dědictví, které Bůh dal našemu národu. Apoštol Jan, který měl veliké zjevení Boží agapé lásky, říká s velkým důrazem: Nemám větší radost, než když slyším, že mé děti chodí v pravdě. (3J 1,4)

Duchovních studen a pramenů máme v naší historii mnohem více. David Loula ve své knize „České studny“ uvádí 12 studen: „Mnoho jsem přemýšlel nad tím, co jsou české studny. Myslím, že jsou to konkrétní hodnoty, které určovaly směr české reformace. Tvůrcové reformace z těchto studní čerpali, pili, a právě proto tak významně měnili tvář země. Domnívám se, v Boží bázni, že jde o tyto studny: láska k pravdě, svatost, modlitba, uctívání, pracovitost, Boží řád, horlivost, milosrdenství, misie, proroctví, svoboda, vzdělanost. Samozřejmě jsou i další hodnoty, které česká reformace nesla, ale ty jsou alespoň zčásti obsažené v těch jmenovaných nebo nejsou tolik charakteristické právě pro Čechy. V těchto dvanácti hodnotách Češi skutečně vynikali. Ne všichni, ne vždycky, přesto dostatečně, abychom to mohli zmapovat, definovat a prakticky je realizovat ve svých životech, rodinách, církvích a celé společnosti.“ [2]

Máme tedy v historii našeho národa vykopané některé mocné a velmi významné studny. Některé z nich měly vliv na mnoho zemí po celém světě (například misijní hnutí Moravských bratří). Mnohé však byly postupem času zcela nebo částečně zasypány nebo znečištěny. Je to však zodpovědnost nás, Božího lidu, jestli jsou prameny obnovené a zůstávají čisté.

Studna uzdravení v naší zemi ještě vykopána nebyla, a přitom zcela nepochybně je v Božím srdci. Neříkám, že v naší historii se neděla žádná uzdravení nebo nadpřirozené činy skrze Ježíše Krista. Říkám, že zde nebyla soustavná, vyvěrající, nadpřirozená služba uzdravování a zázraků skrze jméno Ježíše. Tento prázdný prostor vyplnil nepřítel skrze okultní, náboženské a modlářské uzdravování. Jasně to například charakterizuje titul a modlitba k bludnému duchu, který si nechává říkat „Královna nebes“ (srovnej: Jr 7,18; 44,25-29), v pražské Loretě: „Uzdravení nemocných, oroduj za nás.“ Takových míst jsou v naší zemi desítky, možná stovky. Místo Božích studnic falešné zdroje. Těmto falešným duchovním studnám však Hospodin praví: Vyschni! Vysuším tvé vodní proudy. (Iz 44,27)

Apoštolové v prvotní církvi s velkým důrazem zjevovali jedinečnost Ježíšova jména. Poté, co byl uzdraven od narození chromý člověk, Petr říká: Ať je známo vám všem…, že ve jménu Ježíše Krista Nazaretského… stojí tento člověk před vámi zdráv. To je ten kámen, který byl zavržen od vás stavitelů, a který se stal hlavou úhlu. A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni. (Sk 4,10-12) Myslím, že již nejde jasněji ukázat na hlavní kritérium pro rozeznání pravých a falešných zdrojů. Všechny božské zdroje – duchovní prameny a studnice – nacházíme v Kristu. Pouze v něm jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání (Ko 2,3). Skutečně svatí lidé ukazují na to, že zdrojem nejsou oni, ale Kristus, ze kterého čerpají.

Boží touha po obnově

Touhou a záměrem Božím je obnovovat jeho dílo, které je v troskách. Je to především chrám z živých kamenů, kterým je novozákonní církev na základě apoštolů a proroků. Ezdráš vyznával: Mohli jsme obnovit dům svého Boha a vystavět, co bylo v troskách. (Ezd 9,9)

Bůh zaslibuje lidem, kteří se postí pravým postem, jenž se projevuje opuštěním svévole a milosrdenstvím: Co bylo od věků v troskách, vybudují ti, kdo z tebe vzejdou, opět postavíš, co založila minulá pokolení. Nazvou tě tím, jenž zazdívá trhliny a obnovuje stezky k sídlům. (Iz 58,12) Kraličtí překládají: A vzdělají od tebe zplození pustiny starodávní; základy od národu do pronárodu vyzdvihneš. I slouti budeš vzdělavatel zbořeniny, a napravovatel stezek k bydlení. Existují základy, které jsou od věků v Božím úradku. Některé z nich byly již vystavěny v duchovní budovu, některé z nich však zase byly pobořeny a některé ještě vystavěny vůbec nebyly. Je zde věčný Boží záměr, který Bůh chce zjevovat a vybudovat zvláště skrze službu apoštolů a proroků.

Toto obnovení je zcela dílem Ducha svatého. Žalmista vyznává: Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země. (Ž 104,30) A Izajáš popisuje lidi, kteří jsou pomazáni Duchem svatým, následovně: Co bylo od věků v troskách, vybudují, postaví, co kdysi bylo zpustošeno, obnoví zničená města, zpustošená po celá pokolení. (Iz 61,4)

Asaf, žalmista uctívající Hospodina v Davidově stánku, třikrát ve své písni volá po obnově: Hospodine, Bože zástupů, obnov nás, ukaž jasnou tvář a budem zachráněni! (Ž 80,4.8.20) Porozuměl tomu, že obnova přichází od Hospodina a mohou ji zakoušet lidé, kteří lační po Boží přítomnosti. Duchovní vidění jasné Boží tváře je zdrojem veškeré obnovy, kterou Bůh zamýšlí. Pouze lidé, kteří mají důvěrný vztah s Bohem, mohou být nástroji obnovy.

Lidé Boží tváře používají své uši k slyšení. Naslouchání a slyšení Božího hlasu je klíčové v této přicházející obnově Božího lidu a vidění Božích zdrojů. Hospodin volá k Božímu lidu: Nakloňte ucho a pojďte ke mně, slyšte a budete živi! Uzavřu s vámi smlouvu věčnou, obnovím milosrdenství věrně Davidovi prokázaná. (Iz 55,3)

Lidé, kteří jsou nástroji této mocné a úžasné obnovy konce věků, se obnovují duchem své mysli (Ef 4,23). Bůh povolává i toho nejnepatrnějšího, který jednoduchou dětskou vírou chodí jako nové stvoření v Kristu. Projevuje se skrze něj vzkříšený Kristus.

Ježíš řekl svým učedníkům: Elijáš opravdu přichází a všechno obnoví. (Mt 17,11; Mk 9,12) Má být obnoveno to, co ztratilo svůj původní smysl a význam, své určení, charakter a vzhled. Přichází obnova všeho, co skrze odpadnutí od Boha bylo zdeformováno a nyní je skrze Krista s Bohem smířeno. Tuto obnovu má přinést Elijáš, což je obraz charakteru a typu služby Elijáše a po něm jeho duchovního syna Elíši. Tato služba není činností nějakého jednotlivce, ale celého Božího lidu, který se v tom poddá svému Pánu.

Žijeme též v době, kdy Bůh chce obnovit staré zasypané duchovní studny, což je jednou z klíčových součástí Elijášovské služby obnovy. Jsme v tom podobni Izákovi, o kterém je psáno: Potom Izák znovu vykopal vodní studny, které vykopali za dnů jeho otce Abrahama a které po Abrahamově smrti Pelištejci ucpali. Dal jim stejná jména, jaká jim dal jeho otec. (Gn 26,18)

Naši otcové ve víře vykopali mnoho duchovních studen – služeb v církvi i ve světě, motivujících zjevení a osvobozujících porozumění. V naší historii je mnoho mužů a žen (většina z nich bezejmenných), kteří svojí vírou, láskou, modlitbou a upřímnou zbožností vykopali studny dědictví, ze kterých můžeme a máme čerpat i dnes. Žel mnoho z nich je již zasypáno.

Elijášovská služba obnovy

Bylo pro mne velkým povzbuzením, když jsem zjistil, že o Elijášovské službě obnovy mluvili s důrazem již naši předci. Zcela shodně s naším dnešním porozuměním vyučuje následovník Jana Milíče z Kroměříže a předchůdce Husův Matěj z Janova, žijící ve 14. století:

„Zdá se, že nelze případněji rozumět jiný způsob, jak bude zničen Antikrist, hlava to všech činitelů nepravosti, a tělo jeho, leč že Pán Ježíš nadchne své vyvolené kněze a kazatele, naplní je duchem Eliášovým a Enochovým, to jest duchem nadšení a nevinnosti, duchem zanícení a čistoty, duchem odhodlanosti a zbožnosti, zmnohonásobí počet takových a vyšle ještě jednou po celém světě své anděly, aby sebrali z jeho království všecka pohoršení (Mt 13,41), ještě jednou, pravím, pohne skrze ně nebem i zemí (Ag 2,7) /…/ Tihle kněží a levité, nejvěrnější přátelé v Kristu Ježíši, usmrtí netvora v moři (Iz 27,1) a rozdělí jeho tělo, které dříve drželo pevně pohromadě jako štíty pevně lité (Jb 41,6), protože oni jako obezřelí kupci (Jb 40,25) nebudou již dále myslit na vlastní zájmy, ale na zájem Ježíše Krista (Fp 2,21), totiž spásu duší. A tak získají mnohé duše, a vytrhujíce je z těla Antikristova, přivtělí je na věky ke Kristu Ježíši. Proto je psáno (Jb 40,25): „Ubijí jej přátelé, rozdělí si jej kupci.“

Oni jsou ti, kteří budou prospívati v plodném stáří církve a budou způsobilí, aby přinášeli zvěst (Ž 92,15-16), a ti obnoví všecko. Oni jsou andělé, kteří seberou z království Kristova všecka pohoršení, a oni obrátí srdce otců k synům a srdce synů k otcům (Mal 4,6), ježto jednotící duch Ježíšův bude skrze ně působit a suché kosti (Ez 37,1-6), to jest mrtvou víru mnohých, po širé rovině role církve oděje jejich masem, a znovu oblečeny, budou žíti vírou Syna Božího a mnozí vplynou v jednotu života Ježíšova, jsouce spjati ve svazku vroucí lásky, a lid bude míti v lásce a bude poslušně následovat své otce. /…/ Takto tedy a takovým způsobem zničí Kristus Ježíš Antikrista dechem svých úst (2Te 2,8), to jest ústy svých kazatelů, vy­dechujících oheň horlení a lásky, který pohltí jejich nepřátele (sr. 2Mak 9,7), jako pohltil Mojžíšův had hady faraonových čarodějníků (Ex 7,10-12). /…/

Je třeba bedlivěji rozvážit to, co Pán Ježíš odpověděl na otázku o příchodu Eliášově, když řekl (Mt 17,11): „Eliáš má přijíti a obnoví všecko.“ Myslíš, že zde Pravda naznačuje tím také osobu onoho Eliáše, který byl učitelem Elizeovým (2Kr 2), či snad spíše někoho jiného naplněného duchem Eliášovým a jeho vlastnostmi? Já jistě podle svého rozumu soudím, že nemínila Pravda v uvedených slovech Eliáše, to jest doslovně osobu Eliášovu nebo jedině samého Eliáše, nýbrž spíše ducha a moc Eliá­šovu, jak je psáno (Lk 1,17), to jest množství svatých kazatelů a učitelů, skrze které se hojně vyleje duch Eliášův a obnoví všecko; na jejich prorokování duch přicházející ze čtyř úhlů bude váti na suché kosti po širé rovině rozmetané a oživí je zase podle proroctví Ezechielova (Ez 37,1-9). A tito jsou pastýři krátce před tím u Ezechiela (34,12) označení.

Jinak, kdyby právě onen Eliáš přišel tělesně z ráje, jak ně­kteří již dlouho ujišťují, nevidím, jak by mohla jedna osoba celým okrskem světa tělesně proběhnout a obnovit svou horlivostí a svými radami veškerenstvo vyvolených. Neboť nepodléhá to moci jeho, nýbrž jen všemohoucímu Duchu Ježíšovu, který na­plňuje veškerý okrsek světa (Mdr 1,7), a ten nemá naprosto zapotřebí k svému dílu onoho Eliáše z Písma známého, poně­vadž může vzbudit také z těchto kamenů, to jest z pohanů a z laiků, syny Abrahamovy (Mt 3,9), to jest mnohé Eliáše.“ [3]

Kéž je obnoven oheň zápalu, který byl již na našich otcích v Kristu. Kéž je obnoveno to božské v dějinách naší země, co bylo vlažností a odpadnutím od živého Boha zasypáno. Kéž jsou vykopány ještě další nové studny služeb, které v minulosti naší země ještě nebyly a jsou součástí Božího určení pro nás a náš národ.

Obnova tedy přichází skrze:

  • pomazání Ducha svatého (Iz 61,4; Ž 104,30)
  • novou přirozenost v Kristu (Ef 4,20-24)
  • pravý půst (Iz 58,12)
  • důvěrný vztah s Bohem a vidění jasné Boží tváře (Ž 80,4.8.20)
  • naslouchání a slyšení Božího hlasu (Iz 55,3)
  • Elijášova ducha a charakter (Mt 17,11; Mk 9,12)

Bůh nám otevírá oči a my spatřujeme studni s vodou

Hagar se svým synem Izmaelem umírala žízní, a přitom nedaleko od ní byla studna (Gn 21,14-20). Ona však o ní nevěděla. Božím řešením bylo otevření očí, aby uviděla studnu s vodou, která byla nedaleko od ní. Bůh otevřel (Hagar) oči a ona spatřila studni s vodou. Ta studna tam byla již předtím, ale ona ji neviděla. Bez otevření očí by oba zemřeli, a přitom měli řešení a záchranu na dosah. Když nám Bůh otevře oči, vidíme studnice a pijeme z nich. A oči nám otevírá, když jsme po jeho studnách zoufale žízniví.

Proto se apoštol Pavel modlí za osvícené oči srdce Božího lidu: Proto i já, když jsem uslyšel o vaší víře v Pánu Ježíši a o lásce ke všem svatým, nepřestávám za vás děkovat, když se o vás zmiňujeme na svých modlitbách, aby vám Bůh našeho Pána Ježíše Krista, Otec slávy, dal Ducha moudrosti a zjevení v pravém poznání jeho samého a osvícené oči srdce, abyste věděli, jaká je naděje v jeho povolání, jaké je bohatství slávy jeho dědictví ve svatých a jak nesmírná je velikost jeho moci vůči nám, kteří věříme v souladu s působením převahy jeho síly. (Ef 1,15-19)

Jako Božím synům a dcerám nám byly dány úžasné zdroje, avšak můžeme žít jako bezmocní žebráci, kteří jsou podobni staršímu synu z příběhu Pána Ježíše o marnotratném synu. Otec tomuto rozhněvanému a nespokojenému synu řekl: Synu, ty jsi vždycky se mnou, a všechno, co je mé, je tvé. (L 15,31) Cestou do našeho dědictví a do plnohodnotného života v našem povolání je mít otevřené oči srdce. Musíme vidět, co nám bylo dáno v Kristu. Musíme mít duchovní zjevení a duchovníma očima vidět tajemství, které bylo skryto, avšak Pán ho dnes zjevuje skrze svého Ducha svým dětem. Tím tajemstvím je Kristus ve vás, naděje slávy. (Ko 1,27)

Je jeden jediný pramen s rozličnými projevy. Tímto pramenem je Kristus, který říká: Kdo by se však napil z vody, kterou mu dám já, nebude nikdy žíznit, ale voda, kterou mu dám, stane se v něm pramenem vody, tryskající k věčnému životu. (J 4,14) Skrze věřící lid, který má osvícené oči srdce a vidí v sobě tajemství evangelia, vychází z tohoto zdroje množství pramenů a studnic do celého světa.

V České republice je evidováno 30 000 přirozených pramenů a myslím, že o vodu ve srovnání s jinými zeměmi nemáme nouzi. Přesto je velmi potřeba se dostatkem vody zodpovědně zabývat a dělat mnohá opatření pro zadržování vody v přírodě. Představte si, kdyby jedna desetina obyvatelstva (milion lidí) byla opravdovými nositeli Kristova pramene, což by způsobilo mocnou proměnu společnosti. Avšak i to zatím malé množství znovuzrozených křesťanů v našem národě, které se svým počtem možná podobá počtu přirozených pramenů, může vypůsobit velmi mnoho!

Kristus v nás je tím jediným zdrojem všech specifických studen, ať již jsou to studny v národech nebo v jednotlivcích. O něm je řečeno: Beránek, který je před trůnem, je bude pást a povede je k pramenům vod života. (Zj 7,17) Je jeden jediný pramen s rozličnými projevy – Kristus (J 4,14). Všechno, co potřebujeme, je nám již dáno a máme to v Kristu. Vše nalezneme v důvěrném poznávání Krista skrze Ducha svatého a Boží slovo (2Pt 1,3-4). Všechna požehnání vycházejí z Kristovy záměny na kříži. Tento zdroj je věčný, i když se Kristovo ukřižování událo v určitém konkrétním čase. Ve Zjevení 13,8 je Ježíš nazván Beránek zabitý od počátku světa. Jenom jeho jménu patří sláva!

Poznámky:
[1] Jan Amos Komenský: Kšaft umírající matky Jednoty bratrské, oddíl 19.
[2] David Loula: České studny aneb hloubání o české identitě, České studny, Vojnův Městec, 2013, str. 7.
[3] Matěj z Janova: Výbor z Pravidel Starého a Nového Zákona /Regulae Veteris et Novi Testamenti/, Ústřední církevní nakladatelství, Praha, 1954, str. 256-259.

Více o duchovních studnách a Elijášovské službě naleznete zde:
Tomáš Korčák: STUDNICE UZDRAVENÍ – Jak čerpat z Božích zdrojů a sloužit uzdravením (Juda, 2008)
Tomáš Korčák: ELIJÁŠŮV PLÁŠŤ – Co chce Bůh dělat v tomto čase skrze Tebe (Juda, 2013)

Doporučená literatura k hloubání o českých studnách (mnoho z těchto knih si můžete objednat zde…):
David Loula: České studny aneb hloubání o české identitě (České studny, 2013)
David Loula: Studna lásky k pravdě – České národní dědictví (Samuel, 2012)
Přemysl Pitter: Duchovní revoluce v srdci Evropy – Pohled do dějin českého národa (Kalich, 2011)
John Greenfield: Moc s výsosti (Josef Dobeš, 1936)
Dana Skydánková: První století dějin misie Jednoty bratrské (Bakalářská práce, HIBU, 1998)
Edita Štěříková: Jak potůček v jezeře – Moravané v Obnovené Jednotě bratrské v 18. století (Kalich 2009)
Edita Štěříková: Stručně o pobělohorských exulantech (Kalich, 2005)
Edita Štěříková: Christian David – Zakladatel obnovené Jednoty bratrské (Moravian, 2012)
Edita Štěříková: Matouš Stach – Moravský misionář v Grónsku (Moravian, 2012)
Edita Štěříková: Moravské exulantky v obnovené Jednotě bratrské v 18. století – Obrazy ze života (Kalich, 2014)
Jan Amos Komenský: Historie o těžkých protivenstvích církve české (Poutníkova četba, 2018)
Etc.

Tomáš Korčák, 2008, 2012, 2023