KOMU JE MNOHO ODPUŠTĚNO, TEN MNOHO MILUJE

Chceme vědět, co nás čeká a kdy už různé problémy skončí. Kdy už bude pandemie přemožena? Ježíš říká, že před jeho příchodem bude země prožívat tzv. porodní bolesti. V tomto světě nenajdeme jistoty pro náš život a pro naši budoucnost. Tuto jistotu nám však nabízí Pán Ježíš Kristus ve své záchraně. Skrze víru v Krista jsme zachráněni od věčného zahynutí a skrze jeho milost jsme se stali Božími syny a dcerami. Synové a dcery jsou zváni do důvěrného vztahu lásky s nebeským Otcem.

Můžeme mít různá prorocká zjevení budoucnosti, stejně však mnohé vědět nebudeme. Jedno mi ale zní nejvíce: Důvěřujte Bohu! Využijte této doby a tlačte se do důvěrného vztahu s Pánem. Očisťujte se skrze pokání ode všech hříšných přísad. Poznávejte více Pána a jeho milost. On sám volá: Pojďte ke mně všichni, kteří těžce pracujete a jste přetíženi, a já vám dám odpočinek. Vezměte na sebe mé jho a učte se ode mne, neboť jsem tichý a pokorný v srdci; a naleznete odpočinutí svým duším. Vždyť mé jho je příjemné a mé břemeno je lehké. (Mt 11:28-30) V důvěrném vztahu s Bohem je naše stabilita a budoucnost.

Chci vám předložit jednu zásadní biblickou lekci lásky k Bohu, ze které můžeme poznat, jak ho milujeme. Můžeme také zjistit, proč náš vztah k Bohu není tak vroucí. Pokud této lekci neporozumíme, nepohneme se ve vztahu k Bohu z místa a je velké nebezpečí, že se nám vztah s ním (jestli ho vůbec máme) stane dříve nebo později zcela formálním.

V Písmu čteme: Jeden z farizeů ho [Krista] prosil, aby s ním pojedl. I vstoupil do domu toho farizea a zaujal místo u stolu. Hle, v tom městě byla žena, hříšnice. Jakmile se dozvěděla, že je Ježíš u stolu ve farizeově domě, přinesla alabastrovou nádobku vonného oleje. A s pláčem se postavila zezadu k jeho nohám, slzami začala smáčet jeho nohy a otírat je svými vlasy, vroucně líbala jeho nohy a mazala je vonným olejem. Když to uviděl farizeus, který ho pozval, řekl si v mysli: „Kdyby tento byl prorok, věděl by, kdo a jaká je ta žena, která se ho dotýká, že je hříšná.“

Ježíš mu na to řekl: „Šimone, musím ti něco říci.“ On řekl: „Učiteli, řekni.“ „Jakýsi věřitel měl dva dlužníky. Jeden mu dlužil pět set denárů, druhý padesát. Když mu neměli z čeho vrátit, odpustil oběma. Který z nich ho tedy bude více milovat?“ Šimon odpověděl: „Mám za to, že ten, kterému odpustil víc.“ On mu řekl: „Správně jsi usoudil.“

Pak se obrátil k ženě a říkal Šimonovi: „Vidíš tuto ženu? Vešel jsem do tvého domu, ale vodu na nohy jsi mi nepodal; tato žena však skropila mé nohy slzami a otřela je svými vlasy. Nepolíbil jsi mne, ale ona od té chvíle, co jsem vešel, nepřestala vroucně líbat mé nohy. Nepomazal jsi mou hlavu olejem, ona však vonným olejem pomazala mé nohy. Proto ti pravím: Její mnohé hříchy jsou odpuštěny, protože mnoho milovala. Komu se málo odpouští, málo miluje.“ Jí pak řekl: „Jsou ti odpuštěny hříchy.“ A spolustolovníci si začali říkat: „Kdo to je, že dokonce hříchy odpouští?“ Řekl té ženě: „Tvá víra tě zachránila. Jdi v pokoji.“ (L 7:36-50)

Jak velký je tvůj dluh?

Kdysi jsem četl kázání Jana Karafiáta, evangelického kazatele a autora Broučků, kde právě tento příběh vykládal způsobem, který mne zasáhnul. Hlavní myšlenkou zde není počet hříchů ani jejich srovnávání ani lidská klasifikace závažnosti, ale uvědomění si hrůzné odplaty hříchu. Pavel řekl: Mzdou hříchu je smrt, ale darem Boží milosti je život věčný v Kristu Ježíši, našem Pánu. (Ř 6:23) Tuto smrt za mne vytrpěl Ježíš Kristus.

Před mnoha lety jsme jezdili sloužit do sboru v Mostě, kam chodil jeden starý bratr. Žil velmi prostým způsobem jako starý mládenec. Velmi miloval Pána. Jednou jsme spolu mluvili o nějakém velmi problematickém člověku, který bral, myslím, drogy. Podíval se na mne přes své silné brýle a řekl mi: „Tak se za něj budeme modlit, aby mu Bůh dal milost. Když Pán zachránil mne, takového hříšníka, pak již může zachránit kohokoli.“ Pokud se nepletu, tento bratr přijal Pána jako mládenec a po celý život žil jako křesťan. Uvědomoval si však závažnost svých hříchů, které mu byly Kristem odpuštěny. Byl ve svých očích tím největším dlužníkem, kterému Pán celý dluh odpustil. A proto ho velice miloval.

Když jsem dospíval, uvědomoval jsem si, že v tomto světě je mnoho zlého a převráceného. Když jsem v šestnácti letech přišel do církve, začal číst Písmo a mluvit v modlitbě s Bohem, najednou jsem si začal uvědomovat hřích a převrácenost v sobě samém. Bylo to dílo Ducha svatého, začal mne uvádět do pravdy a ukazovat na záchranu v Ježíši Kristu. Krista jsem pak přijal jako svého Pána. Odpustil mi celý můj veliký dluh.

Ve svém životě jsem měl několik dlouhodobých postů. Když mi bylo 30 let, jel jsem na konci takového postu na jednu chalupu, kde jsem hledal Pána. A Bůh mne skutečně navštívil, ale úplně jinak než jsem čekal. Jeden večer jsem se modlil a jakoby mne během sekundy něco prosvítilo. Viděl jsem svůj rod, rodinu a především sám sebe a začal jsem nad sebou hluboce plakat. Nebyl to hříšný pláč sebelítosti, ale osvobozující pláč sebepoznání. Myslím, že něco podobného prožil David, když vyznával: Ty mi rozsvěcuješ světlo, Hospodine. Můj Bůh září do mých temnot. (Ž 18:29 ČEP) Volal jsem k Bohu a žádal jeho proměnu. Uvědomoval jsem si pak více jeho milost a lásku projevenou na kříži. Poté jsem zjistil, že přesně ve chvíli tohoto osvobozujícího zjevení mých temnot se za mne přimlouvali moji bratři a sestry doma na modlitebním setkání.

Můžeme mít ve svém životě takovéto zážitky, a přesto se po čase můžeme stát namyšlenými a sebespravedlivými. Máme bohatství, dostatek, pozici, zkušenosti, kontakty, už jsme přece „někdo“. Začneme se s druhými srovnávat a nad druhé povyšovat. „Ano, Bůh mi odpustil, ale tak špatný jako támhleten jsem zase nebyl.“ Zapomněli jsme na náš veliký dluh.

Ježíš těm, kteří spoléhali na sebe, že jsou spravedliví, a ostatními pohrdali, řekl toto podobenství: „Dva lidé vystoupili do chrámu, aby se pomodlili: jeden byl farizeus, druhý celník. Farizeus se postavil a takto se sám u sebe modlil: ‚Bože, děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví, cizoložníci, nebo i jako tento celník. Postím se dvakrát týdně a dávám desátky ze všeho, co získávám.‘ Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚Bože, projev milost mně hříšnému.‘ Pravím vám, že ten sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, kdo se však pokořuje, bude povýšen.“ (L 18:9-14)

Někteří lidé se snaží nepohrdat vzdálenými hříšnými lidmi, ale Písmo nás vždy vede do reality, pravdivosti a praktického života. Kdo je tvůj bližní? Ten, kdo je ti nablízku! Tvůj životní partner, tvoje rodina, kolegové v práci, sousedi… Byl tvůj dluh menší, než je dluh tvého partnera? Byl tvůj dluh menší, než je dluh tvého bližního, se kterým se setkáváš a který je ti velmi protivný?

Josef Kurz ve svém rozšířeném překladu překládá Lukáše 7:36: Tahle žena je z těch dlužníků, kteří mnoho milují, protože jim bylo mnoho odpuštěno. Její veliká láska dokazuje, že jí byl odpuštěn veliký dluh. Komu však bylo málo odpuštěno, ten málo miluje. Naše láska souvisí s vědomím našeho dluhu, jak i píše apoštol Pavel: Nikomu nebuďte nic dlužni, než abyste se navzájem milovali, neboť ten, kdo miluje druhého, naplnil Zákon. (Ř 13:8) Pán nám odpustil dluh, který jsme nemohli nikdy splatit a museli bychom kvůli němu jít do věčného zatracení. Tímto odpuštěním jsme se stali dlužníky lásky. Miluji, protože mi byla dána ohromná nezasloužená milost.

Čím více zrajeme a rosteme v Pánu, tím více si uvědomujeme, jak velký dluh nám byl odpuštěn a jak veliká milost nám byla dána. Tím více milujeme Ježíše a jsme vděční za jeho kříž. Komu je mnoho odpuštěno, ten mnoho miluje. Naše láska tedy ukazuje, jak veliký nám byl odpuštěn dluh. Komu bylo málo odpuštěno, ten málo miluje. U lidí, kterým bylo odpuštěno málo, však velice páchne sebespravedlnost. Ta člověka blokuje pro skutečnou a pravdivou lásku. Sebespravedlnost je zákeřným morem. Z tohoto podhoubí vyrůstají farizeové a pokrytci.

Milost pro velkého dlužníka, nebo naše nafoukaná sebespravedlnost

Francis Frangipane ve své knize Pokora – Cesta do Kristovy podoby píše: Naše nafoukaná sebespravedlnost nám brání v upřímném pohledu na nás samotné. Jako křesťané víme, že v nás přebývá Duch svatý, ale musíme si být vědomi oblastí, kde jsme tolerovali hřích. Jen pak bude náš boj s ďáblem úspěšný. Proto buďte konkrétní, když se poddáváte Bohu. Své hříchy a svá selhání si neomlouvejte. Oběť Ježíše Krista je dokonalé útočiště milosti. Umožňuje každému, aby se upřímně podíval na vlastní hřích. Proto buďte vůči Bohu upřímní. Nemusíte se obávat, že by ho vaše hříchy vyděsily nebo šokovaly. Bůh vás naplno miloval i v dobách, kdy jste byli plni hříchu. Proto vás jistě nepřestane milovat, když hledáte jeho milost a toužíte, aby vás osvobodila od nepravosti.

Než zahájíme útočný duchovní boj, musíme si uvědomit, že mnohé z našich bojů jsme sváděli jen proti důsledkům našeho vlastního jednání. Máme-li bojovat efektivně, musíme rozlišovat, co je z těla a co je z ďábla.

Dovolte, abych uvedl příklad. Kdysi jsme s manželkou žili v oblasti, kde hnízdil nádherný pták kardinál červený. Kardinálové si úzkostlivě střeží své teritorium a bojují s každým, kdo se odváží je narušit. Tehdy jsme měli mikrobus s velkými zpětnými zrcátky a chromovanými blatníky. Stávalo se, že nějaký kardinál narazil do blatníku či do zrcátka, protože svůj odraz považoval za svého soka. Když jsem jednoho dne takového kardinála pozoroval, jak útočí na zpětné zrcátko, pomyslel jsem si: „Hloupoučké stvoření – jeho nepřítel je pouhý obraz jeho samého.“ Pán okamžitě promluvil k mému srdci: „Podobně nejsou mnozí z tvých nepřátel nic jiného než odraz tebe samotného.“

Než budeme promýšlet strategii, jak zaútočit na Satana, musíme se ujistit, že naším skutečným nepřítelem není naše vlastní tělesnost. Musíme si položit otázku: Není to, co nás dnes trápí, ovocem toho, co jsme včera zasévali? (…)

Naše spravedlnost nespočívá v tom, co my děláme, ale v tom, kým je pro nás Ježíš. Byli jsme ospravedlněni z víry a máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista (viz Ř 5,1). Když se Satan staví proti nám, zkouší nás svést k tomu, abychom se zabývali svou vlastní spravedlností. Čím více si uvědomujeme, že naší spravedlností je pouze Ježíš, tím méně na nás může nepřítel útočit v oblastech, v nichž selháváme. (…)

Nezbytným klíčem k vítězství nad ďáblem je tedy pokora. Pokořit se znamená rozhodnout se, že nebudete střežit svou image: Jsme zkažení a naše stará přirozenost je plná hříchu. Nicméně máme novou přirozenost, která byla stvořena podle Boha, tedy podle podoby Kristovy (viz Ef 4,24). Proto můžeme dát našemu odpůrci za pravdu, pokud jde o naši tělesnost. (…)

Skvělá oblast, v níž můžete praktikovat pokoru, jsou vaše rodinné vztahy. Jste-li ženatý, možná vás vaše manželka viní z nedostatku citlivosti. Tělesná reakce může snadno vést k eskalaci a rozhovor se promění v hádku. Alternativa spočívá v tom, že se jednoduše pokoříte a dáte manželce za pravdu. Patrně jste opravdu byl necitlivý. Pak se společně pomodlete a vy požádejte Boha, aby vám dal více citlivosti a něhy.

Pokud jste vdaná, možná vám manžel vyčítá, že nechápete, jakým tlakům je vystaven ve své práci. A pravděpodobně má pravdu; vy netušíte, s čím se musí potýkat. Místo abyste reagovala protiobviněním, pokořte se a dejte manželovi za pravdu. Pak se společně pomodlete a vy poproste o chápavější srdce. Pokud naše srdce zůstane pokorné, dostaneme od Boha dostatek milosti – Satan bude na mnoha frontách odzbrojen. Nezapomínejte, že Satan se bojí ctnosti. Pokora ho děsí. Pokora totiž znamená, že duše se poddává Pánu, a ďábel má z Ježíše Krista hrůzu. [1]

Zhnusíte se sami sobě pro všechno to zlo, které jste spáchali

Hospodin skrze proroka Ezechiele v 36. kapitole zaslibuje odpuštění, návrat a obnovu Božímu lidu, který byl pro své hříchy odveden do babylonského zajetí. Zdůrazňuje, že tuto milost projeví svrchovaně pro své jméno; nemůže být zasloužena. Je to odpuštění velikého dluhu a obnova skrze nové srdce a nového ducha. Je to zcela Boží dílo milosti. Uprostřed těchto úžasných zaslíbení však říká: Pak si vzpomenete na své zlé cesty a na své činy, které nebyly dobré, a zhnusíte se sami sobě pro své zvrácenosti a pro své ohavnosti. Já to nedělám kvůli vám, je výrok Panovníka Hospodina, to ať je vám známo. Styďte se a hanběte se za své cesty, dome izraelský. (Ez 36:31-32; viz též: Ez 20:43-44; Ez 6:9-10) To je to sebepoznání, které vede k pokání a k přijetí milosti odpuštění velikého dluhu!

Vůbec zde nemluvím o nějakém sebeobviňování, sebezatracování či nadávání si. Mluvím o usvědčení Duchem svatým a vědomí odpuštění velmi velikého dluhu. To nás naplňuje vděčností za nesmírně velikou Kristovu milost a vyvádí nás to ze soběstřednosti do lásky a služby Pánu.

Na jiném místě prorok Ezechiel uvádí Jóba vedle Noema a Daniele jako příklad spravedlnosti (Ez 14:14.20). Do tohoto vzoru spravedlivého se však dostal až po svém zápasu víry, ve kterém Bůh musel obřezat jeho srdce od sebespravedlnosti. Jób nově poznal Boha poté, co činil pokání, protože se pokládal za spravedlivějšího než Bůh (Jb 32:2 ČEP). Nevnímáme i my některé věci jako křivdu, kterou Bůh neměl dopustit? Máme přece na všechno právo! Anebo to tak není?

Na čem zakládáš svoji spravedlnost?

Zakládáš svoji spravedlnost na dobrém vychování, vzdělání, vystupování…? Naučil ses etiketu? Nejsi jako ostatní lidé, lupiči, nespravedliví a cizoložníci? Postíš se dvakrát týdně a dáváš desátky i z máty a kmínu? Prorok Izajáš vyznává: Všichni jsme jako nečistý a všechny naše spravedlnosti jsou jako poskvrněné roucho. (Iz 64:5) Kraličtí toto místo překládají:Jako roucho ohyzdné všecky spravedlnosti naše.

Díky Bohu za dobré vychování, vzdělání i etiketu. Potřebujeme však k tomu především milost, pokoru a sebepoznání. K tomu nám má sloužit i naše manželství a důvěrné vztahy se skutečnými přáteli. Manželství je jeden z prostředků našeho posvěcování a uvádění do pravdy. Díky Bohu za něj!

Důvěrný vztah s Bohem můžeš budovat pouze na základě Kristovy darované spravedlnosti. Milovat Boha můžeš pouze na základě milosti odpuštění velkého dluhu. Komu je mnoho odpuštěno, ten mnoho miluje. Milujeme, protože nám bylo mnoho odpuštěno. Naše veliká láska dokazuje, že nám byl odpuštěn veliký dluh. Láska k Bohu je ovocem skutečného ospravedlnění. Člověku, který žije ze své vlastní spravedlnosti, bylo málo odpuštěno, a proto málo miluje.

Život vděčnosti za nesmírnou milost, kterou jsme dostali, nás vede do spokojeného, plného a vlivného života. Tak to popisuje i apoštol Pavel: Ti, kteří přijímají hojnost milosti a dar spravedlnosti, budou vládnout v životě skrze toho jednoho, Ježíše Krista. (Ř 5:17)

[1] Francis Frangipane: Pokora – Cesta do Kristovy podoby, Vydavatelství Juda 2021.

Tomáš Korčák, 2021