JAK PÍT Z DUCHOVNÍCH STUDNIC?

Co to jsou duchovní studnice?

Bůh chce v této době obnovovat staré duchovní studnice a prameny, které někde i po staletí byly zasypány nebo znečištěny. Některé duchovní studny ještě ani vykopány nebyly a jsou stále jen ve věčném Božím záměru. Jsou to tedy věčné studny, které vycházejí ze samotného věčného Hospodina. On učinil všechny prameny vod, ať jsou duchovní nebo přirozené (viz Zj 14,7). Jeho plánem je, aby studny, které byly již z jeho vůle vykopány, vydávaly i dnes čerstvou, čistou a zdravou vodu. Písmo říká, že studna uchovává vodu čerstvou (Jr 6,7 ČEP). Je zodpovědností nás, Božího lidu, jestli jsou tyto duchovní prameny obnovené a zůstávají čisté.

Naši otcové ve víře vykopali mnoho duchovních studen, ať to jsou služby v církvi i ve světě nebo motivující zjevení a osvobozující porozumění. V naší historii je mnoho mužů a žen (většina z nich bezejmenných), kteří svojí vírou, láskou a upřímnou zbožností vykopali studny dědictví, ze kterých můžeme a máme čerpat i dnes. [1]

Je jen jeden jediný pramen s rozličnými projevy – tímto pramenem je Kristus (viz J 4,14). Kristus v nás je tím jediným zdrojem všech specifických studen, ať již jsou to studny v národech nebo v jednotlivcích. Skrze věřící lid, který má osvícené oči srdce a vidí v sobě tajemství a moc evangelia, vychází z tohoto zdroje množství pramenů a studnic do celého světa. Pít z duchovních studnic znamená pít z Krista.

V České republice je evidováno 30 000 přirozených pramenů a myslím, že o pitnou vodu většinou nouzi nemáme. Věřím, že i to zatím malé množství znovuzrozených lidí v našem národě, které se podobá svým počtem zřejmě počtu přirozených pramenů, může vypůsobit velmi mnoho! Když se staneme opravdovými nositeli Kristova pramene, způsobí to mocnou proměnu společnosti.

Jak pít z duchovních studnic a jak se napojit na božské dědictví v historii našeho národa?

Naše duchovní dědictví se uvolňuje skrze kulturu úcty.Máme ctít všechny lidia děkovat za ně (viz 1Pt 2,17; 1Tm 2,1), zvláště však máme ctít svého otce a svou matku (viz Ex 20,12; He 12,9), což platí i o duchovních otcích a matkách.Ctít znamená vážit si, považovat někoho za váženého. Jsou dva základní postoje mezi otcem a synem: otec miluje syna (J 3,35; 5,20) a syn ctí otce (J 8,49).

Náš Bůh je Otcem a Bohem generací. Představuje se slovy: Já jsem Bůh tvých otců, Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův. (Sk 7,31-32) Prokazuje milosrdenství tisícům pokolení těch, kteří ho milují a jeho přikázání zachovávají (viz Ex 20,1-6; 34,5-8).

V dějinách staré Jednoty bratrské máme sedm generací předání. To je v dějinách církve něčím nevídaným. Tento přenos požehnání z generace na generaci se děje skrze úctu a vděčnost. Skrze úctu čerpám z duchovních studnic božské dědictví. Děje se tak v rodině, v církvi i v národě.

V Božím království – tedy v domě Otce – je kultura úcty. Není zde žádný prostor pro vzpouru, ale naopak je zde zdravý vztah k autoritám. Postojem úcty ode všech čerpám to dobré, co mají. Kultura úcty znamená, že si vážíte lidí pro to, čím jsou, a ne čím nejsou. Vděčnost a úcta jsou dvě strany jedné mince.[2] Prioritní úcta k Bohu mi dává rozlišení v tom, co je dobré a co ne.

Bill Johnson, apoštolský otec úžasného Božího hnutí v Reddingu v Kalifornii, popisuje kulturu úcty následovně: Úcta uvolňuje život. Je to prvek Božího království, který uvolňuje realitu království z jed­notlivce či sboru do jiného člověka nebo sboru. … Úcta je způsob, jak přijmout dědictví. … Úcta nám dává přístup k neomezenému dědictví. … Rád bych vám navrhl, a je to velký úkol, abychom nahradili svoje ztráty skrze úctu, protože mnoho generací položilo své životy, abychom žili v rovině au­tority, intimity a vlivu na národy. Tito muži a ženy položili své životy, aby pro nás získali dědictví. …

Někdo řekne: „Já chci být sám sebou.“ Nikdo není pouze svojí vlastní osobností. Všichni se skládáme z příspěvků od ostatních lidí. Potřebujeme milost, kterou mají jiní lidé. … Celé to smýšlení „já sám“ tak proniklo církví, že způsobilo, že žijeme bez dědictví. Dědictví je pozitivní, protože díky němu zadarmo získám to, za co někdo jiný zaplatil. Tomu se říká milost. To znamená, že všechny ge­nerace spolupracují – můj táta odešel, ale zaplatil cenu, ne abych mu na jeho památku vybudoval pomník, ale abych vzal jeho momentum (hybnou sílu, hybnost, pokrok) do své generace, aby ovlivnilo tu další. Jde o velkou věc. [3]

Proč je úcta a vděčnost tak důležitá?

Nová generace potřebuje přijmout v Bohem stanovený čas plášť předání od svých otců. Bůh odpovídá na věrnost, pokoru, poslušnost, proměněný charakter, hlad a ochotu přinášet oběti. Nenech se zlákat instantními řešeními a zkratkami. Různé zkoušky a zdržení připravují půdu tvého srdce. Pokud přijímáme své synovství a poznáváme Boží otcovství, zasvětíme své životy službě v Božím království a ctíme své, často nedokonalé, otce ve víře, stáváme se krok za krokem duchovními otci.

Alan Vincent, apoštolský otec několika hnutí, řekl: V procesu dozrávání křesťanských služeb se generační přenos stává nezbytným! Pokud je to provedeno správným způsobem, tak Boží dílo nikdy neklopýtne a je k dispozici každé další generaci. Božím záměrem je, aby se vše, co je v Bohu, stávalo stále jasnějším jako vycházející slunce. Vždy by mělo docházet k vzrůstu. Vždy by měl přicházet dvojnásobný díl pomazání. Povolejme tedy ty, kteří budou tak jako Jozue stát ve slávě! Vylijme své životy do těch, kteří mají čisté srdce. Oni jsou naší nadějí do budoucnosti.[4]

Co naopak neúcta a nevděčnost způsobuje?

Nedostatek úcty omezuje Boží jednání. Pro neúctu či nedostatek úcty Pán nemohl projevovat svoji moc (viz Mt 13,57-58; Mk 6,4-6). Doma v Nazaretu, kde Ježíš vyrůstal, se nad Ježíšem pohoršovali a nechtěli uvěřit, že ten, kterého tak dlouho znají, by mohl být Božím pomazaným. Pán zde nemohl uzdravovat pro nevěru a neúctu lidí, kteří zde žili.

Proč nemůžeme přeskočit naše vztahy v rodině a v místní církvi?

Co tedy máme dělat:

• Začněme s rozvíjením našeho vztahu s nebeským Otcem a s děkováním za to, co učinil a činí v našich životech.

• Poté děkujme za naše rodiče. Rozhodněme se je ctít, ať byli jacíkoliv. Možná je potřeba z něčeho činit pokání nebo něco odpustit.

• Totéž platí i o našich duchovních otcích (či matkách) v našich místních sborech. Nechť máme skrze pokoru otevřené oči, abychom pro pýchu nepohrdli těmi, které nám Bůh dává do naší blízkosti k našemu růstu a vyzbrojení. Všichni jsme hliněné nádoby a v tom je i určitý Boží záměr výchovy. Pyšný člověk se uráží na hliněnosti toho, kdo na něj může mít pozitivní vliv a něco božského do něj může vtisknout. Ten, kdo chce dokonalé otce, musí prozřít, že sám je velmi nedokonalý.

• V tomto kontextu se skrze úctu a vděčnost napojujeme na duchovní dědictví našich duchovních otců a matek v historii církve. Poznáváme historii a na modlitbách se vztahujeme k tomuto božskému národnímu (a nejen národnímu) dědictví.

• To nás však zase přivádí do přítomnosti, kdy se stáváme jako pokračovatelé našich předků budovateli specifického poslání, a to jak našeho osobního, tak i místního sboru, kam patříme. Stáváme se lidmi, kteří žijí v přítomnosti, navazují na božskou minulost a kráčí s úsměvem vstříc příštím dnům.

Co dělat poté, co jsme načerpali z duchovních studnic?

Loni na podzim v Herrnhutu jsem při uctívání Pána viděl obraz, ve kterém byla studna a za ní okno a dveře. Ptal jsem se Boha, co to znamená. Věřím, že toto je výklad: Můžeme být pouhými pozorovateli, kteří sedí za oknem a pozorují události z pohodlného místa, anebo můžeme vyjít ze dveří a být samotnými aktéry událostí. Jsou různé dveře: dveře do budov, ale i dveře do oblastí, do nových příležitostí a do nových úrovní našeho duchovního života. Mám za to, že nás Bůh přivedl před takovéto dveře. Vstoupíš do nich a půjdeš do nových oblastí a zkušeností, anebo se staneš pouhým pozorovatelem (možná výborným teoretikem) za oknem? Souvisí to také se studnami našeho dědictví. Pijme z nich vírou a vyjděme dveřmi do nových od Boha připravených skutků!

[1] Více o tomto tématu doporučuji knihu od Davida Louly: České studny aneb hloubání o české identitě, České studny 2013. [2] Bill Johnson na konferenci Leaders Advance, Bethel Church Redding USA 30.4.-2.5.2012; více o kultuře cti najdete v knize od autora z Bethel Church Danny Silka: Kultura cti – Jak vytvářet prostředí pro nadpřirozeno, Juda 2013. [3] Bill Johnson: Budování kultury Božího království, KC Příbram, 2011, s. 43-44. 50. [4] Alan Vincent: Jak vybudovat dům požehnání, Juda, Mělník, 2008.

Tomáš Korčák, toto slovo bylo předneseno v rámci Světového dne modliteb v Betlémské kapli v Praze o Letnicích 19. 5. 2013.