JSI CHUDÁČEK, NEBO MILÁČEK?

Publikováno: Autor:

David (tj. Milovaný) potěšil svou ženu Bat-šebu, vešel k ní a spal s ní. Porodila syna a pojmenoval ho Šalomoun (tj. Pokojný). Hospodin si ho zamiloval a vzkázal po proroku Nátanovi, aby ho pojmenoval Jedidjáš (tj. Hospodinův miláček), kvůli Hospodinu. (2S 12,24-25)

Jména v Písmu byla často určitým vyjádřením o podstatě či charakteru člověka. Lidé v Izraeli těmto jménům rozuměli, byla totiž v jejich rodném jazyce. David věděl skrze důvěrný vztah s Bohem, který rozvíjel od svého mládí, že je milovaný. Jeho jméno (česky: Milovaný) zjevovalo jeho identitu v Bohu. Jako bojovník vybojoval mnohé bitvy a své upevněné království předal svému synu Šalomounovi. Vybojované království je nyní pokojné od nepřátel. Proto jeho nástupce dostává jméno Pokojný. Byl vybojován pokoj, do kterého nyní vstupuje další generace (viz též J 14,27). Tento pokoj můžeme prožívat i uprostřed našich dalších vlastních zápasů. Je to Boží pokoj nezávislý na okolnostech (viz Fp 4,7).

Hospodin posílá Nátana, aby právě narozeného Šalomouna prorocky pojmenoval jako Hospodinova miláčka. Potvrzuje ze své milosti a lásky jeho identitu a to dříve, než pro něj cokoli mohl vykonat. Boží láska je pouze zdarma. Totéž Bůh udělal na počátku veřejné služby Pána Ježíše. Dříve než Ježíš cokoli udělal ve veřejné službě, nebeský Otec ho potvrdil slovy: Ty jsi můj Syn, Milovaný, v tobě jsem nalezl zalíbení. (Mk 1,11) Totéž říká i tobě, jestliže jsi jeho synem nebo dcerou (viz Ga 3,26). Bůh nás miluje stejně, jako miluje svého Syna Ježíše (viz J 17,23).

Co tedy božské povzbuzování přináší?

  • zjevuje Boží lásku a charakter
  • potvrzuje naši pravou identitu – tedy to, co jsme v Kristu a kdo je Kristus v nás
  • pomáhá nám odhlížet od nás samých k pomoci přicházející od Boha
  • ukazuje skutečnou velikost obrů a hor překážek ve srovnání s velikostí Boží
  • zjevuje Boží přízeň a zájem o nás
  • ukazuje vše z Božího věčného úhlu pohledu
  • povzbuzuje k důvěře v Boží zaslíbení
  • dává naději a nový výhled do budoucnosti

Apoštol Pavel měl úžasné zjevení Hospodina jako Boha veškerého povzbuzení: Požehnaný Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista, Otec milosrdenství a Bůh veškerého povzbuzení, který nás povzbuzuje v každém našem soužení, abychom i my mohli povzbuzovat ty, kteří jsou v jakémkoli soužení, tím povzbuzením, kterým Bůh povzbuzuje nás. (2K 1,3-4)Toto zjevení prožil ve velikých zkouškách a těžkostech. Často to největší povzbuzení přichází od lidí, kteří prošli nějakým zápasem a zakusili přitom osobní povzbuzování přímo od Boha.

Někdy stačí s člověkem, který potřebuje povzbudit, jenom být a naslouchat mu. Boží soucit a milosrdenství se projevují i v pláči s plačícími (viz Ř 12,15).

Naproti tomu existuje tělesné „povzbuzování“, které druhého lituje a tím v něm vzbuzuje sebelítost. Posiluje jeho soustředěnost na sebe a tíhu prožívané situace. Někdy zkoušený člověk nalítne na takovýto způsob falešného soucitu a sám ho vyhledává a vyžaduje. Tím se dostává do veliké pasti a ochromení. Sebelítost je slepá ulička, která nám může zlomit vaz. Je to nepřítel, se kterým musíme bojovat a přemoci ho. Nejsi žádný chudáček ani žádná oběť.

Můžeš svobodně v každé situaci udělat správné rozhodnutí. Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát. (1K 10,13) Sebelítostivý člověk nevěří, že toto slovo Písma je pravdivé v jeho životě a v každé situaci. Jak velmi dobře napsal Jeroným Klimeš: „Sebelítost je droga, a aby si člověk mohl této drogy dopřávat, musí deformovat své vidění reality. Cena za požitek sebelítosti je lež sobě samému.“ [1]

Někdy nám sebelítostivý člověk odpoví: „Tobě se to řekne…!“ Já však vím, o čem mluvím. Když mi zemřela manželka, jeden z největších nepřátel, který proti mně povstal, byl démon sebelítosti. Sebelítost je naším zrůdným a zákeřným nepřítelem, se kterým musíme rázně bojovat. Nejsi chudáček, ale miláček!

Zde velice doporučuji si přečíst knihu od Andrease Herrmanna: Opusť mentalitu oběti – Jak zvítězit dříve, než by přišla porážka [2] a článek od Josefa Marka: Je sebelítost tvým nepřítelem? [3]

Je například mnoho tělesně postižených (uvnitř však zdravých), kteří velmi touží po tom, abychom s nimi jednali jako s ostatními. Tím jim nejvíce pomůžeme. Také lidem, kteří prožili nějakou tragédii, se nemusíme vyhýbat, ale naopak jednejme s nimi zcela normálně a přirozeně.

Jednou jsem měl těžké období a tak jsem šel na procházku do lesa a tam se modlil. Vyléval jsem srdce Pánu a žádal o povzbuzení. Najednou jsem vnímal tichý a jemný hlas ve svém srdci: „Jsem v tobě se vší svojí trpělivostí!“ Byl to pro mne velmi důležitý a uzdravující dotyk Boží, který mne vedl k odhlédnutí od sebe a tíhy mé situace. Toto skutečné povzbuzení mne nasměrovalo na Krista a jeho vlastnosti a možnosti.

Lidé, kteří místo božského povzbuzování druhé jen litují, to nemyslí zle. Avšak ovoce dobré není. Když zemřela dcera představenému synagogy Jairovi, jeho dům se naplnil množstvím plačících a litujících lidí. Ježíš tyto nositele beznaděje, nevěry a skepse musel nejdříve vyhnat, aby mohl učinit zázrak. Dokonce se mu posmívali. A když byl zástup vyhnán, vešel, uchopil její ruku a děvče se probudilo. (viz Mt 9,18-26) Tito velmi hodní litovníci vytvářejí skrze tělesný soucit atmosféru nevěry, zklamání, bezmocnosti a beznaděje. Naproti tomu Boží soucit přináší víru, povzbuzení, moc a naději. Buďme tedy nástroji v ruce Boha veškerého povzbuzení. Mějme otevřené oči a dávejme, neboť kdo občerstvuje, bude též občerstven (Př 11,25).

[1] Jeroným Klimeš: Křesťanství, vztahy a sex, Novela bohemika 2016, s. 145. [2] Andreas Herrmann: Opusť mentalitu oběti – Jak zvítězit dříve, než by přišla porážka, Juda 2008. [3] http://www.juda.cz/393/je-sebelitost-tvym-nepritelem/

Tomáš Korčák, 2016, 2021