S KRISTEM JSEM UKŘIŽOVÁN, PROTO UŽ NEŽIJI JÁ, ALE ŽIJE VE MNĚ KRISTUS

Apoštol Pavel vyslovil zásadní vyznání, které se týká našeho sjednocení s Bohem: S Kristem jsem ukřižován: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Neodmítám milost Boží… (Ga 2,19-21)

Vírou se ztotožňujeme s Kristovou smrtí. Kristus zemřel na kříži místo nás, protože odplata za naše hříchy byla smrt. Tato smrt patřila nám a my jsme spolu s Kristem byli ukřižováni. Ztotožňujeme se s Kristovým křížem, máme však také nést svůj kříž v našem každodenním následování Krista. Ježíš všem svým posluchačům říkal: Chce-li kdo jít za mnou, ať zapře sám sebe a každý den vezme svůj kříž a následuje mne. (L 9,23)

To, co má být ukřižováno a zapíráno, je naše na Bohu nezávislá soběstřednost a sebeláska. JÁ jsem ukřižován a JÁ již nežiji, aby ve mně mohl žít Kristus. To je něco zcela opačného, než říká tento svět a světská psychologie. Sebe nenalezneš v sobě, ale v Kristu, když sám sebe ztratíš. Místo budování svého SEBEvědomí hledáš a nacházíš, co jsi v KRISTU, a především, čím je KRISTUS v tobě. Místo SEBErealizace hledáš BOŽÍ povolání a poslání – tedy to, co chce v tobě a skrze tebe KRISTUS činit.

Sjednocení s Kristem a jeho život ve mně je důsledkem mého ztotožnění se s jeho zástupnou smrtí. Tedy: S Kristem jsem ukřižován, proto už nežiji já, ale žije ve mně Kristus. Již nejde o mě, ale o Krista ve mně. Je v tom úžasná svoboda od našeho sobectví v jakékoli podobě. Jestliže ztratíme svůj život pro Krista, pak ho skutečně nalezneme. Pýcha i pocit méněcennosti se před Kristem rozplývají. Sice ještě žijeme v těle s jeho slabostmi, ale je v nás Kristus se svojí vírou a uschopněním ke všemu, k čemu nás povolává.

Jde především o vztah s Tím, který si mne zamiloval a na kříži se za mne vydal. Tato božská obětující se láska nás proměňuje a vede k odpovědi: Milujeme Pána za jakýchkoli okolností a cele mu vydáváme svůj život. Toto je pravé křesťanství. Neodmítejme tuto nabízenou Boží milost. Každý den křižujme a umrtvujme svoji soběstřednost a buďme zacíleni na Krista, který žije v nás. Mějme s ním láskyplný a vydaný vztah. Žijme jeho božský život v nás.

V našem křesťanském životě se učíme nespoléhat na sebe, ale na Boha, který křísí to, co nám již připadá jako mrtvé. Někdy se můžeme dostat do různých životních těžkostí. Jestliže však milujeme Boha, pak nám vždy všechno napomáhá k dobrému *(viz Ř 8,28). Rovněž všechno, čím v životě procházíme, se nám může a má stát místem, kde se učíme nespoléhat na sebe, ale na Boha. Pavel popisuje svoji vlastní zkušenost:

Nechceme, bratři, abyste nevěděli o našem soužení, které nás potkalo v Asii; dolehlo na nás nadmíru těžce, nad naši sílu, takže jsme si zoufali, až jsme i pochybovali o svém životě. Sami v sobě jsme však měli ten rozsudek smrti, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé; on nás vysvobodil z takového nebezpečí smrti a ještě vysvobodí; v něho jsme složili svou naději, že ještě znovu vysvobodí, když i vy nám budete pomáhat modlitbou, aby za nás mnozí děkovali kvůli daru milosti, kterého se nám dostalo skrze přímluvy mnohých. (2K 1,8-11)

Někdy procházíme zklamáním a porážkou. Místo hněvu, sebelítosti, skepse a nevěry se však můžeme rozhodnout pro větší závislost na svém Bohu. Naše správná reakce na zklamání nás může uvést do větší závislosti. Je to velmi uzdravující. Podřizujeme svoji mysl a emoce duchu. Rozhodujeme se milovat Boha za všech okolností a důvěřovat mu, i když situaci nemáme ve své ruce a nerozumíme jí. Skrze vylévání svého srdce před Pánem a skrze přinášení obětí děkování a chval vstupujeme do Boží přítomnosti. Tam je Bůh se vším, co potřebujeme. A my potřebujeme především jeho samého!

Všechno má svůj smysl pro ty, kdo milují Pána. Všem důvodům, příčinám a souvislostem nemusíme vždy rozumět. Jedné věci však potřebujeme rozumět vždy! Překážky na cestě jsou součástí cesty a vše nám napomáhá k dobrému, abychom nespoléhali na sebe, ale na Boha, který křísí mrtvé.

Jednou jsem byl ve velké úzkosti a velmi mne trápil určitý problém. Udělal jsem si modlitební procházku do lesa. Bylo jaro, právě po dešti. Procházel jsem údolím, kde pučely kapradiny. Volal jsem k Bohu a po chvíli mi neustále dokola znělo v srdci slovo Pána Ježíše: Já jsem vzkříšení i život. *(viz J 11,25) Ptal jsem se Pána, co mi tím chce říci, a náhle jsem vnímal, jak mi Duch svatý říká: Aby byl z něčeho uvolněn můj život, musí to být nejprve vzkříšeno. Aby mohlo být něco vzkříšeno, musí to nejprve zemřít. Chválil jsem Boha. Měl jsem odpověď. Něco v mém životě a v mé službě umíralo, aby to poté Bůh mohl vzkřísit. Všechno, co je vzkříšené, je plné života.

Pane, poddávám se Tvojí výchově, beru na sebe svůj kříž a toužím se naučit ve svém životě nespoléhat na sebe, ale na Tebe, který křísíš to, co je mrtvé. Chci být plný Tvého života. Chci být plný Tebe!

Tomáš Korčák, 2025