PŘIPRAVENÁ NEVĚSTA 2 – Zamilován do Ženicha

Apoštol Pavel se snažil sloužit v Athénách, tehdejším centru různých filozofií a stále nových nauk (viz Sk 17,15-34). Jeho služba zde však přinesla nejslabší ovoce. Poznal, že mnohé filozofie jsou prázdným svodem podle lidských tradic a podle démonických mocností. Chybí jim podstata a základ všeho – Kristus (viz Ko 2,8). Lidé těmito filozofiemi mohou být spoutáni a odvedeni od přijetí Krista.

Z Athén pak Pavel odešel do Korintu (viz Sk 18,1) a na této cestě učinil zásadní rozhodnutí svého života a služby, které popisuje v 1. listu Korintským: Také já, bratři, když jsem přišel k vám, nepřišel jsem vám hlásat Boží tajemství vznešenými slovy nebo moudrostí. Rozhodl jsem se, že nechci mezi vámi znát nic než Krista Ježíše, a to toho ukřižovaného. A byl jsem u vás ve slabosti, v bázni a v mnohém chvění. Mé slovo a má zvěst nespočívaly v přesvědčivých slovech lidské moudrosti, ale v ukázání Ducha a moci, aby vaše víra nebyla založena na lidské moudrosti, ale na Boží moci. (1K 2,1-5) Věřím, že toto rozhodnutí má také zásadní vliv na naši přípravu na svatbu Beránkovu.

Pavel měl v kontrastu s řeckými filozofiemi zjevení o jedinečnosti Krista a jeho kříže. Toto duchovní zjevení Ježíše Krista a jeho významu kříže je pro každého z nás něčím zásadním. Má nás vést k tomu, že nám bude uprostřed všech možných informací, nauk, ideologií a názorů skutečně zářit. To, co nadevše milujeme, nám září. Proto Pavel vyzývá: Probuď se ty, kdo spíš, a vstaň z mrtvých, a zazáří ti Kristus. (Ef 5,14) Pokud chodíme ve tmě, spíme a jsme podobni suchým kostem bez ducha, nemáme účast na moci Kristova vzkříšení, a především nám nezáří Kristus. Když naopak chodíme ve světle, jsme bdělí, plní života vzkříšení a Kristus nám září. Člověk, který neustále hledí do slunce, pak, kamkoli se podívá, vidí slunce. Tak je to i s Kristem, pokud nám září, vidíme ho všude. Nevidíme již sami sebe, ale toho, kterého milujeme z celého svého srdce a své duše.

Zralé a připravené Nevěstě září Ženich ve své jedinečnosti a výjimečnosti. Církev je bezvýhradně vydaná svému Pánu. Svévole je vyměněna za vůli Boží. Odevzdáváme se cele Bohu se svojí vůlí – tedy s tím, co chceme i jak to chceme (viz Mk 14,36; Mt 26,39). Podřizujeme mu svoje chtění i svoje představy, jak má jednat. To nás uvolňuje pro důvěru a důvěrný vztah. Vydaná Nevěsta vyznává: Já jsem svého milého, on dychtí jen po mně. (Pís 7,11 ČEP) Poznávání jeho osoby a jeho charakteru nás přitahuje jako magnet. Ženich touží po své Nevěstě a jeho cílem je dokonalé sjednocení s ní.

Apoštol Pavel toto zjevení ukřižovaného Ježíše Krista rozvíjí v listu Galatským. Nejprve popisuje, co víra v Krista způsobuje v životě křesťana: S Kristem jsem ukřižován: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Neodmítám milost Boží… (Ga 2,19-21) Kristus se ztotožnil s námi a zemřel místo nás. My se nyní ve víře ztotožňujeme s ním, a proto jsme zemřeli s ním. Ztotožňujeme se ale také s jeho vzkříšením, avšak nežijeme už my, ale on v nás. Kristus je náš život (viz Ko 3,4). Je v nás a my v něm (viz J 15,4). On sám je naší identitou. Jsme stvořeni pro něho (viz Ko 1,16). Již nepatříme sami sobě, ale patříme jemu (viz 1K 6,19-20). Nežijeme už sami pro sebe, ale žijeme pro Pána (viz Ř 14,7-8).

Pavel dále pokračuje a píše křesťanům v Galacii, kteří byli zasaženi zákonictvím a tělesností: Ó, nerozumní Galaťané, kdo vás očaroval [abyste nedůvěřovali pravdě], vás, kterým byl před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný [mezi vámi]? (Ga 3,1; text v závorkách mají jen některé rukopisy) Pavel v každé církvi, kterou zakládal nebo kde sloužil, svým vyučováním vykresloval osobu Pána Ježíše Krista a jeho díla kříže. Před duchovníma očima posluchačů byl tak představen Ježíš Kristus ukřižovaný, jako kdyby se to stalo mezi nimi, a především pro ně. Jistě, Ježíš vstal také z mrtvých, nezůstal na kříži, avšak jeho ukřižování, kdy zvolal „Dokonáno jest!“, je pro nás základem, na kterém můžeme skrze moc vzkříšení stavět. Kříž má pro nás zásadní důležitost.

Pokud jsou křesťané očarováni démonickou mocí, přestávají důvěřovat pravdě a přestává jim zářit Ježíš Kristus a jeho kříž. Ztrácí pohled na vzkříšeného Pána a jeho dokonané a všezahrnující dílo kříže. Nebeského Ženicha a jeho kříž pak nahrazují zákonictvím či filozofickými, teologickými či psychologickými koncepty bez důvěrného vztahu lásky k Pánu. Ježíšova naprosto dostatečná oběť byla vykonána jednou provždy (viz He 7,27; 9,12; 10,10). My nyní máme skrze Ducha svatého poznávat milujícího Krista a objevovat úžasné bohatství jeho kříže (viz 1K 2,12).  

Ježíš ve své velekněžské modlitbě v Janovi 17. kapitole říká zásadní slovo, týkající se právě našeho důvěrného vztahu s ním: A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (3) Není to intelektuální poznání nějakého učení, ale vnitřní neustále se prohlubující poznávání našeho nebeského Otce a Ženicha. Je to důvěrný vztah s osobou, která nás nepředstavitelně miluje a touží po nás.

Ježíš se dále modlí za sjednocení svých učedníků s Bohem na takové rovině jako měl Otec se Synem. …aby všichni byli jedno jako ty, Otče, ve mně a já v tobě, aby i oni v nás byli jedno, aby svět věřil, že jsi mne poslal ty. Slávu, kterou jsi mi dal, jsem dal jim, aby byli jedno, jako my jsme jedno – já v nich a ty ve mně, aby byli přivedeni k dokonalé jednotě a aby svět poznával, že jsi mne poslal ty a že je miluješ tak, jako miluješ mne. Otče, chci, aby i ti, které jsi mi dal, byli se mnou tam, kde jsem já, aby viděli mou slávu, kterou jsi mi dal, neboť jsi mne miloval před založením světa. (21-24)

Otec a Syn mají přebývat v nás (viz J 14,23). Toto sjednocení s Bohem způsobí také jednotu učedníků a svět uvěří, že Kristus je od Boha poslaný Mesiáš. Není to jednota na základě kompromisů, ale na základě prožívání Boží slávy, kdy jsme pohlceni září Krista. Již neřešíme sami sebe, ale jsme zamilováni do nebeského Ženicha a připravujeme se na svatbu s ním – tedy proměňujeme se do jeho podoby.

Jednota není v tom, že se poplácáváme po ramenou nebo objímáme a je nám jedno, jestli druhý podvádí, lže, pomlouvá, smilní nebo uctívá modly. To je pouze jednota duševní, která neobstojí ve zkouškách. Máme být přivedeni k dokonalé jednotě – což je duchovní poznání a sjednocení s Bohem. On sám nás zve a chce nás do tohoto stavu přivést. To je vytyčená cesta našeho růstu a také cesta k jednotě Božího lidu – růst do sjednocení s nebeským Otcem a nebeským Ženichem skrze Ducha svatého. Svět skrze to má poznat, že Kristus je pro ně poslaný Zachránce a že Bůh nás miluje tak, jako miluje Krista. Otec miloval Syna již před založením světa a nás (své učedníky) miluje stejně jako svého Syna Ježíše.

Pán končí tuto modlitbu slovy: Dal jsem jim poznat tvé jméno a dám poznat, aby láska, kterou jsi mne miloval, byla v nich, i já abych byl v nich. (26) Svět, který Boha vůbec nezná, ho má poznat skrze učedníky, kteří rostou v poznání Boha a ve sjednocení s ním. Bůh nám zjevuje sám sebe skrze svá jména v Písmu. Zjevuje nám tak svoje vlastnosti a své otcovství. Je zde otevřený účet ke každodennímu výběru: … dám poznat… Jak? V rozjímání nad jeho slovem, v modlitbě a uctívání skrze Ducha svatého. To vypůsobí, že stejná láska, která byla v Kristu od Otce, bude i v nás, což znamená, že budeme milovat jako Kristus. Kristus bude v nás ve své plnosti! To je vyvrcholení této modlitby. Celá tato Ježíšova modlitba je velice inspirativní. Věřím, že je také zjevením nejméně části toho, co se vzkříšený Pán nyní přimlouvá na nebesích (viz Ř 8,34; He 7,25).

Sjednocení s Kristem, jako je Kristus jedno se svým Otcem, může v nás vypůsobit jenom on sám skrze Ducha svatého. Žádejme ho o to a podávejme se jeho výchově do jeho charakteru. Modleme se za sebe i za druhé, aby v nás byl zformován Kristus (viz Ga 4,19).

Pavel se modlil k nebeskému Otci za křesťany v Efesu: … aby vás podle bohatství své slávy posílil mocí skrze svého Ducha na vnitřním člověku, aby Kristus skrze víru přebýval ve vašich srdcích a abyste byli zakořeněni a založeni v lásce, a tak abyste byli se všemi svatými schopni pochopit, jaká to šíře a délka a výše a hloubka, a poznat Kristovu lásku, která převyšuje poznání, a tak byli naplněni až do vší plnosti Boží. (Ef 3,16-19) Kristus má přebývat v našem srdci a máme skrze Ducha svatého pochopit všechny jeho rozměry. Toto chápání je nad intelektuální porozumění. Je to vnitřní, duchovní poznávání a zakoušení osoby, která nás přesahuje a miluje. Je to poznání, které převyšuje poznání. Je to vztah lásky.

Jinde Pavel vyznává: Zápasím o to, aby byli povzbuzeni ve svém srdci a navzájem spojeni v lásce byli dovedeni do celého bohatství plné jistoty porozumění, k plnému poznání Božího tajemství, Krista, ve kterém jsou skryty všechny poklady moudrosti a poznání. (Ko 2,2-3) Lidské tradice, nauky a filozofie nemají v sobě život, spíše naopak, často v sobě mají tendenci od života odvádět. Jen v Kristu je vtělena veškerá plnost Božství (Ko 2,9).

On je obraz neviditelného Boha, prvorozený všeho stvoření, neboť v něm bylo stvořeno všechno na nebesích i na zemi, věci viditelné i neviditelné, ať trůny nebo panstva, vlády nebo autority; všechno je stvořeno skrze něho a pro něho. On je přede vším a všechno v něm spočívá. A on je hlavou těla, církve. On je počátek, prvorozený z mrtvých, aby on sám zaujal ve všem první místo, neboť se Otci zalíbilo, aby v něm přebývala veškerá plnost. (Ko 1,15-19)

Ježíš je náš jedinečný nebeský Ženich. Bůh [Krista] povýšil nade vše a dal mu jméno, které je nad každé jméno. (Fp 2,9) A v nikom jiném není záchrana; neboť není pod nebem jiného jména daného lidem, v němž bychom měli být zachráněni. (Sk 4,12) Toto jméno nám musí zářit, nemůže ho zastínit žádný člověk ani žádná věc. Sám Ježíš touží po své Nevěstě, pečuje o ni a připravuje ji. Příprava na Beránkovu svatbu je založena na poznávání a rozvíjení přímého, bezprostředního a důvěrného vztahu s Ženichem. Všechny zdravé služby a služebnosti v církvi k tomu vedou. Avšak každou službu v církvi, která vede k vyvyšování a uctívání jiného jména, je potřeba odmítnout jako falešnou. Já jsem Alfa i Omega, počátek i konec, praví Pán Bůh, Ten, který jest a který byl a který přichází, ten Všemohoucí. (Zj 1,8)

Jsem více jak čtyřicet let křesťanem a připadám si, že jsem v poznání Pána teprve na začátku. Vnímám, že je tolik rozměrů a hlubin, které jsem dosud ještě nepoznal a nezakusil. Myslím však, že mohu upřímně vyznat, že mi Kristus čím dál tím více září ve své jedinečnosti a že jsem z něho čím dál tím více nadšenější. Také si myslím, že více rozumím zvolání apoštola Pavla: Ó hlubino bohatství a moudrosti i poznání Božího! Jak nevyzpytatelné jsou jeho soudy a nepostižitelné jeho cesty! ‚Kdo poznal Pánovu mysl a kdo se stal jeho rádcem?‘ ‚Anebo kdo mu dal něco dopředu, aby mu to on musel odplatit?‘ Vždyť z něho a skrze něho a pro něho jsou všechny věci. Jemu buď sláva na věky. Amen. (Ř 11,33-36)

Tomáš Korčák, 2024