ZRALÁ NEVĚSTA SE OPÍRÁ O SVÉHO MILÉHO

Nevěsta v Písni písní je obrazem církve a také jednotlivých věřících, kteří jsou součástí Kristovy církve. Tato Nevěsta byla přemožena láskou a půvabem Ženicha, který je obrazem Krista. Celá Píseň písní je nádherným vyjádřením růstu lásky Nevěsty do zralosti, plné odevzdanosti a důvěry svému Milému. Na této cestě jsou skrze různé zkoušky překonávány sobectví, pohodlnost a mnoho jiných hříšných postojů, které jsou překážkou plnému sjednocení s Ženichem. Od první kapitoly tedy vidíme růst lásky do plné zralosti v osmé kapitole.

Ve třetí kapitole již vidíme Nevěstu, která je zcela rozhodnutá držet se Ženicha navždy a žít pro něho. Toto její rozhodnutí a láska k Pánu, které jsou vidět v každodenním způsobu života Nevěsty, vyvolávají údiv a úžas jejího okolí. Lidé, kteří ji vidí, říkají: Kdo je ta, jež z pouště stoupá jako sloup dýmu, myrhou provoněná i kadidlem z dovážených koření? (Pís 3,6)

Nevěsta, dříve sama bez známosti Ženicha, bloudila v poušti tohoto světa. Nyní však vychází z labyrintu světa do ráje srdce, kde zakouší společenství s Kristem. Zaslechla hlas volající v poušti: Připravte Pánovu cestu, vyrovnávejte jeho stezky! (Mt 3,3) Odvrátila se od svého hříšného a svévolného způsobu života a obrátila se k nebeskému Ženichovi. Otevřela mu své srdce a odstranila hory pýchy i údolí méněcennosti, aby mohl vejít ve své slávě do jejího života (viz Iz 40,3-5).

Nevěsta z pouště stoupá jako sloup dýmu. Není to smrdutý kouř svévole a hříchu, ale vonný dým poznání Krista. Její život je provoněn Kristem, jak to i popisuje apoštol Pavel: Díky Bohu, který … zjevuje skrze nás na každém místě vůni své známosti. Neboť jsme Kristovou libou vůní Bohu… (2K 2,14-5)

I když zůstáváme v poušti tohoto světa, již nejsme z tohoto světa, protože jsme se duchovně narodili z Boha. Kristus se modlil před svým ukřižováním za své učedníky – tedy za svoji Nevěstu: Nyní přicházím k tobě a toto mluvím ve světě, aby v sobě měli plnost mé radosti. Já jsem jim dal tvé slovo, a svět proti nim pojal nenávist, protože nejsou ze světa, jako já nejsem ze světa. Neprosím, abys je vzal ze světa, ale abys je zachoval od zlého. Nejsou ze světa, tak jako já nejsem ze světa. Posvěť je v pravdě; tvé slovo je pravda. Jako jsi mne poslal na svět, i já jsem je poslal na svět. (J 17,13-18)

Důvěrný vztah s Kristem je pro nás oázou uprostřed pouště světa. I když stále zůstáváme v tomto světě, svět již neurčuje a neovládá náš život. Proměňujeme se obnovou své mysli (viz Ř 12,2). Místo myšlení světa jsme vedeni myšlením Božího království. Skrze Krista je pro nás svět ukřižován a my pro svět (viz Ga 6,14). V tomto světě však máme své poslání. Podobně jako jsme před svým obrácením zaslechli hlas Volajícího na poušti, tak se i my nyní stáváme součástí tohoto hlasu. Přinášíme Krista do tohoto světa.

Nevěsta je podobná sloupu dýmu z vonných pryskyřic a vzácných koření. Tento dým je uvolněn ohněm Ducha svatého. Jsme provoněni a prodchnuti samotným Pánem (viz Iz 11,2-3; poznámka pod čarou ČSP). Když se nám stane přitahující libou vůní, sami se stáváme ztělesněnou vůní pro Pána i pro druhé. Již nejsme podobni štiplavému smrdutému kouři zmítanému větry sem a tam, ale pevnému sloupu vonného dýmu, který zjevuje milost našeho Pána. Být provoněný kadidlem též znamená mít rozvinutý důvěrný modlitební život.

Zajímavě toto místo překládá Václav Loukota: Kdo je ta, jež v poušti stoupá vzhůru podobně jak oblakový sloup, ovanutá kadidlem a myrhou, kořením nejlepšího druhu? [1]Je zde ještě zřetelněji popsáno, že Nevěsta v poušti sice stále zůstává, ale přitom ustavičně stoupá vzhůru. Přestože žije ve světě, srdcem je u svého Pána.

Je zde také připodobněna oblakovému sloupu, což je obraz Boží přítomnosti a vedení Duchem svatým (viz Ex 13,21-22). Pavel píše: Neboť všichni ti, kdo jsou vedeni Duchem Božím, jsou Boží synové. (Ř 8,14) Vedení Duchem svatým a chození po cestách Boží vůle je charakteristickým rysem Nevěsty Kristovy. Dokonce Ježíš říká: Vítr vane, kam chce, a slyšíš jeho zvuk, ale nevíš, odkud přichází a kam jde. Tak je to s každým, kdo se narodil z Ducha. (J 3,8)

Zde tedy (ve třetí kapitole) Nevěsta ukazuje na Ženicha svojí vůní, svým způsobem života. Skrytý život srdce se viditelně projevuje navenek. Nevěsta však ještě dále procházela různými očišťujícími zkouškami, kde potvrzovala a dále rozvíjela svoji lásku a důvěru ke svému Ženichovi. Někdy se to neobešlo bez pláče a pokání.

Na konci Písně písní Nevěsta vystupuje z pouště jako zralá a připravená na svatbu. Znovu budí údiv svého okolí a věřím, že mnohem větší než dříve. Je to podivuhodné, jak je zde jednoduše zralost popsána: Kdo je ta, jež stoupá z pouště, o milého se opírá? (Pís 8,5) Loukota překládá: Kdo je ta, jež v poušti stoupá vzhůru, jež o svého milého se opírá? [1] V poušti tohoto světa stoupá vzhůru a o svého milého se opírá. Kéž Duch svatý vtiskne tento obraz do našeho charakteru a kéž je to popis našeho každodenního života.

Nevěsta již není vidět samotná, ale vždy se svým Ženichem. Každý, kdo se na ni podívá, vidí ji opírat se o svého Milého. Tato naprostá vydanost Kristu a závislost na něm je vyjádřením zralosti a dospělosti Kristových učedníků. Také se tomu říká pokora.

O koho se opíráme ve svém životě? Jeremjáš píše: Toto praví Hospodin: Proklet buď muž, který doufá v člověka, opírá se o pouhé tělo a srdcem se odvrací od Hospodina. (Jr 17,5 ČEP) Ten, kdo se opírá o pouhé tělo – sám sebe či jiného člověka, se srdcem odvrací od Hospodina. Co ti dává jistotu? Člověk, známosti nebo tvoje vlastní schopnosti či důvtip? Díky Bohu za všechny věrné a spolehlivé lidi okolo nás (věrnost a spolehlivost je součástí vůně Nevěsty!), ale Boha nám nikdo nemůže nahradit. Díky Bohu za lékaře, ale oni nejsou Bohem. Prokletý je ten, kdo to, co by měl hledat u Boha, hledá u člověka. A naopak požehnaný je ten, kdo spoléhá na Hospodina, kdo mu důvěřuje, kdo se svojí důvěrou opírá o svého Milého – nebeského Ženicha – Krista.

Toto praví Hospodin: Prokletý je muž, který spoléhá na člověka, tělo pokládá za svou sílu a jeho srdce se odvrací od Hospodina. Bude jako jalovec v pustině, neuvidí, když přijde dobro, usídlí se na vyprahlých místech v pustině, v solné, neobydlené zemi.

Požehnaný je muž, který spoléhá na Hospodina a jehož nadějí je Hospodin. Bude jako strom zasazený u vody, zapustí své kořeny u potoka; nebojí se, když přijde žár, jeho listí bude zelené; neobává se ani v roce velkého sucha, nepřestává nést ovoce.

Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí? Já, Hospodin, zkoumám srdce a zkouším ledví, abych každému dal podle jeho cest, podle ovoce jeho činů. (Jr 17,5-10)

Izajáš vyznává a naléhavě vybízí: Stvoření opírající se o tebe chráníš pokojem, pokojem, neboť v tebe doufá. Doufejte v Hospodina věčně, neboť Hospodin, jen Hospodin je skála věků. (Iz 26,3-4 ČEP) V dnešní době otřesů to zvláště potřebujeme slyšet a především podle toho jednat.

Náš Pane, miluji Tě a chci toto zralé přilnutí a propojení s Tebou, kdy voním Tvým poznáním a chodím jen s Tebou po Tvých cestách – ustavičně se opírám o svého Milého. Uveď mne do toho a proveď mne všemi zkouškami, aby moje láska k Tobě neustále rostla. Díky, že mne slyšíš, očekávám na Tvé jednání. Amen.

[1] Václav Loukota: Na počátku prvního dne, Volvox Globator, Praha, 2018; Šalamounova píseň písní, s. 122-140.

Tomáš Korčák, 2025