KDYŽ SE BOŽÍ TOUHA SPOJÍ S NAŠÍ

Naše touha po Bohu je klíčovým předpokladem k tomu, abychom se s ním sjednotili. Tuto touhu v našich nitrech probouzí Bůh sám svojí touhou po nás. Touží mít s námi důvěrný vztah, vždyť k tomu nás stvořil. Jeho potěšením je být s lidskými syny. (Př 8,31 ČEP) V lásce plně vydaná nevěsta vyznává: Můj milý má mne. Po mně prahne jeho touha. (Pís 7,11) Poznala přitahující touhu ženicha a odpovídá na ni: „Nepatřím již sama sobě, ale tomu, který po mně tak toužil, že dal za mne svůj život. Patřím svému milému!“ (viz 1K 6,19-20; 2K 5,15)

Náš Pán má v sobě přitažlivou sílu své lásky, kterou nás jako magnet stále více přitahuje k sobě. Proto je potřeba, abychom nebyli daleko od přitahujícího zdroje. Nechme se přitahovat! Odstraňme všechny překážky a vše, co není „božsky magnetické“! Prorok Ageus zaslibuje, že lidé přijdou k Žádoucímu všechněm národům (Ag 2,8 BK). Podobně latinská Vulgáta překládá: A přijde ten, po němž touží všechny národy. Tedy jedním z Kristových prorockých jmen je Touha národů. Kristus, který v nás přebývá, nás přitahuje a proměňuje!

Nevěsta je vyzývána: Král touží po tvé kráse, vždyť je to tvůj pán, skláněj se před ním! (Ž 45,12) Jsme vyzýváni k uctívání Krále, který po nás touží. Touží mít s námi smluvní, jedinečný vztah. Vstoupil s námi ve vodním křtu do nové smlouvy skrze svoji prolitou krev. Touží po věrném a nerozděleném vztahu „Já a Ty!“ Proto Jakub píše: Či myslíte, že nadarmo praví Písmo: ‚Žárlivě touží Duch, který v nás přebývá’? (Jk 4,5) Pěkně toto místo překládá Ondřej Petrů: Duch, který z jeho vůle v nás přebývá, má nás až k žárlivosti rád. Poznání Boží touhy po nás v nás vzbuzuje touhu po Bohu. Opětujeme Bohu to, co vidíme v jeho vztahu k nám. Stáváme se Božími milovníky, kteří ho touží více znát.

Silně tuto vzájemnou touhu prožíval David a proroci z Davidova stánku, kde probíhalo nepřetržité uctívání. Ještě dříve, než se stal králem, se David modlil ve vyprahlé judské pustině, kde se ukrýval před Saulem, který ho pronásledoval a chtěl zabít: Bože, ty jsi můj Bůh! Usilovně tě hledám, má duše po tobě žízní, mé tělo po tobě touží ve vyprahlé, vyschlé, bezvodé zemi. Proto tě vyhlížím ve svatyni – chci hledět na tvou moc i slávu, neboť tvé milosrdenství je lepší než život. Mé rty tě budou oslavovat. (Ž 63,2-4)

Ve velmi těžkých životních okolnostech David místo zoufání a litování se hledá Hospodina. Touží po něm, po jeho moci a slávě. Vyhlíží ho ve svatyni, avšak jakou svatyni má na mysli, vždyť je na poušti? Právě na tomto místě, kde není nic – jen on a Bůh. Je uchvácen Boží láskou a milosrdenstvím takovým způsobem, že se vůbec nebojí o svůj život. Zakouší Boží přítomnost a uctívá Toho, kterého vroucně miluje. Vyznává: Má duše se sytí tukem, tučnou stravou. (6) Má duše přilnula k tobě. Podpírá mě tvá pravice. (9) Bůh na Davidovu touhu odpověděl svojí důvěrností. Dal mu též jistotu ohledně spravedlivého soudu jeho protivníků.

Dalším mužem touhy byl Kórach, který vyznával: Má duše touží, ano chřadne steskem po Hospodinových nádvořích; mé srdce i tělo radostně volá k živému Bohu. (Ž 84,3) Prahne touhou po živém Bohu. Nejde o přebývání v nějakých zvláštních budovách, ale o přebývání v Boží přítomnosti. Bůh sám je nám příbytkem a svatyní, a to všude tam, kde ho hledáme. Blahoslavení jsou ti, kdo přebývají ve tvém domě a stále tě chválí! (5)

Tato touha po Bohu způsobuje naši proměnu, která není závislá na okolnostech: Blahoslavený je člověk, jehož síla je v tobě, který je odhodlán putovat. Procházejí údolím balzámovníku (B21: vyprahlým údolím) a učiní je pramenem, nadto je raný déšť halí požehnáním. Putují – stále silní – a objeví se před Bohem na Sijónu. (6-8) Odhodlaní lidé, kteří jdou po Hospodinově cestě a spoléhají na něj, učiní vyprahlé údolí, kde rostly už jen balzámovníky, pramenem. Dokonce všechna údolí trápení pokládají za pramen. Je to proto, že jejich síla je v Hospodinu, mají v srdci Boží cesty a chodí po nich a velice touží po samotném Bohu. Putují doslova od síly k síle. Pak jistě platí, že den ve tvých nádvořích je lepší než tisíc jinde. Zvolím raději stát na prahu v domě svého Boha, než pobývat ve stanech ničemů. Vždyť Bůh Hospodin je slunce i štít. Hospodin dává milost i slávu, neodepře dobro těm, kdo žijí bezúhonně. Hospodine zástupů, blahoslavený je člověk, který doufá v tebe! (11-13)

Věřím, že povstávají vášniví milovníci Boží, lidé touhy žíznící po živém Bohu. Jsou to lidé, kteří tváří v tvář překážkám a odporu hledí na neviditelné skutečnosti Království. Proto jsou plni naděje a očekávají na Hospodina, který činí nemožné. Svoji duši mají ukotvenou v naději. Nehledají přízeň tohoto světa, ale radují se z milosti a přízně Boží. Jsou to lidé Boží přítomnosti.

Pane, Ty toužíš po mně a přitahuješ mne svojí láskou. Miluji Tě a také po Tobě velice toužím!

Kapitola z připravované knihy SJEDNOCEN S BOHEM – Čtyřicet dní budování důvěrného a vroucího vztahu s Bohem, Vydavatelství Juda, 2025.

Tomáš Korčák, 2025