NEDĚLEJTE SI NA TĚLE ŽÁDNÉ TETOVÁNÍ

Před lety mi vyprávěl jeden můj známý, jak jeho mladý syn odjel na nějaký čas do USA. Jako křesťan se pohyboval v církevním prostředí. Když se vrátil domů, byl potetovaný. Oslovilo mne, jak tento otec reagoval, když viděl potetované ruce svého syna: „Co to máš na sobě? Vždyť ti tvoje tělo nepatří!“

Apoštol Pavel to říká zcela jasně: Nebo nevíte, že vaše tělo je svatyní svatého Ducha, který je ve vás a kterého máte od Boha? Nevíte, že nejste sami svoji? Byli jste přece koupeni za velikou cenu; oslavte tedy svým tělem Boha. (1K 6,19-20)

Z mládence se za několik let stal otec a dnes se za své počmárané ruce stydí. Jsem velmi vděčný za mnoho dobrého, co daly světu Spojené státy americké, je však také mnoho shnilého, co americká kultura produkuje. Žel mnoho hollywoodského světa se dostává i do církve. Nesmíme být přece zákoníci, musíme jít s módou a být „in“! Nebo ne?

Přišel snad tento muž kvůli tetování o své spasení? Naprosto ne! Jenom se nyní stydí, že se hloupě nechal strhnout módním proudem a již to nelze změnit.

Někteří křesťané tetováním vykládají verš z Izajáše 44,5: Tento napíše na svou ruku: Hospodinův a jako titul si dá jméno Izrael. Písmo je plné symbolů a podobenství a ruka je na mnoha místech obrazem našich činů a našeho jednání. Není zde žádná zmínka o tetování, ale toto místo značí, že všechno, co dělám, má vyjadřovat, komu patřím. Pokud bychom toto místo vztahovali na tetování, neměli bychom si skutečně useknout ruku nebo vyloupnout oko, když jsme pokoušeni? Není Ježíšovo slovo z Matouše 5,29-30 míněno také jinak?

Písmo o tetování jasně mluví v Levitiku 19,28: Zářezy kvůli mrtvému si nedávejte na tělo ani tetování si nedávejte na sebe. Já jsem Hospodin. Na svém těle si nemáme dělat žádné tetování. Vždyť patříme Hospodinu i se svým tělem.

Vedle tetování je zde zmíněno dělání zářezů kvůli mrtvému, což dnes přesně nevíme, co znamenalo. Možná to bylo sebepoškozování ze zármutku, nebo to byly nějaké magické úkony. Byly to však zřejmě také nevratné zásahy do vlastního těla.

Někteří argumentují, že pokud budeme dodržovat výzvu k zákazu tetování, pak bychom měli dodržovat i ostatní příkazy této kapitoly, např.: Ať na tebe nepřijde oděv z dvojího druhu vlákna. (Lv 19,19) Někteří jdou ještě dále a tvrdí, že Starý zákon je již překonaný a pro nás neplatí. Já však s apoštolem Pavlem věřím všemu, co je napsáno v Zákoně a v Prorocích. (Sk 24,14) A jinde píše: Veškeré Písmo je vdechnuté Bohem a je užitečné k učení, k usvědčování, k napravování, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl takový, jaký má být, důkladně vystrojený ke každému dobrému skutku. (2Tm 3,16-17)

Celé Písmo Starého a Nového zákona ukazuje na Krista, vede ke Kristu a v něm je naplněno (viz L 24,27.44; J 1,14). Mnoho ceremoniálních zákonů bylo v Kristu naplněno, protože byly pouze předobrazem Krista. Pak najdeme v Písmu různé očistné zákony, které jsou vírou v očisťující moc Kristovy krve také naplněné. V dnešní době hygienických a zdravotnických vymožeností pro nás často ztrácejí smysl (např. očišťování při menstruaci nebo nočním výronu semene). Nalezneme však také některé předpisy, kterým dnes vůbec nerozumíme. Jeden z nich je o oděvech z dvojího druhu vlákna. Dnešní textilní továrny vyrábějí z kdejakých surovin a směsí, dokonce i z petlahví.

Jedna ze zásad výkladu Písma je, že se držíme toho, čemu rozumíme (a to je jistě většina). Například v té 19. kapitole Levitiku je přikázání, o kterém Ježíš říká, že je druhé nejdůležitější: Miluj svého bližního jako sebe samého. Já jsem Hospodin. (Lv 19,18) Dokonce říká, že na tomto přikázání, spolu s prvním o lásce k Bohu, visí celý zákon a proroci (viz Mt 22,36-40). Nebo jiné přikázání: Nekraďte, nezapírejte a nelžete jeden druhému. (Lv 19,11) Je nám zcela srozumitelné a je zcela platné i v dnešní době. Myslím si, že je zcela srozumitelný i příkaz, že si nemáme dělat na těle žádné tetování.

Obě největší přikázání o lásce k Bohu a bližnímu vycházejí z Mojžíšových knih a jsou nejenom jádrem Nové smlouvy, ale i Smlouvy staré. Stará smlouva však neznala znovuzrození, kdy do našeho ducha skrze pokání vstoupí sám Pán a uschopní nás činit jeho vůli. Stará i Nová smlouva je o lásce k Bohu, která se projevuje poslušností. Tak to i vyjádřil sám Ježíš: Kdo má moje přikázání a zachovává je, ten mě miluje. A kdo mě miluje, bude milován od mého Otce; i já ho budu milovat a zjevím mu sám sebe. Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek. Kdo mne nemiluje, nezachovává má slova. A slovo, které slyšíte, není moje, ale Otce, který mne poslal. (J 14,21.23-24) Poslušnost Božího slova je výrazem naší lásky a důvěry k Pánu.

Je zajímavé, že často lidé, kteří mají potřebu se tetovat, pak musí své tetování všude ukazovat. Tento exhibicionistický duch musí ukázat své obrázky, i kdyby byly třeba na zadnici. Jednou jsme měli u nás na návštěvě ženu, která měla piercing v pupíku. Aby ho tam neměla nadarmo, tak se najednou mezi řečí před námi svlékla. Chudák! V Bohu je naše identita a hodnota. Bůh nás dobře stvořil. V jeho očích jsme vzácní a krásní a nemusíme na sebe ještě malovat nějaké obrázky nebo zatloukat nějaké hřebíky a nýty. Exhibicionismus ukazuje na vnitřní pocit nejistoty.

Potetovaný člověk může vzbuzovat následující otázky: „Proč to dělá? Jaké má motivy? Proč potřebuje přidávat ke své osobnosti něco dalšího a ‚vylepšovat‘ to, jak ho Bůh stvořil? Nehledá a nedokazuje si tím vnějšně svoji hodnotu? Nesnaží se tím vymezit nebo naopak ztotožnit? Nepotřebuje se vnitřně najít?“ Všichni potřebujeme nalézt svoji hodnotu a identitu, avšak ta se nachází uvnitř, a ne v našem vnějším vzhledu. Musíme jít ke kořenům a ty nejsou na povrchu. V poznání lásky a přijetí od nebeského Otce se můžeme nalézt. To je to místo bezpečí a našeho potvrzení.

Myslím si, že většina mladých křesťanů, kteří se dnes nechávají tetovat, se za to budou v budoucnu stydět. Možná tím pro některé začíná sestupná spirála kompromisů se světem a ochládání důvěrného vztahu s Pánem. Jistě si také dokážu představit horlivého potetovaného křesťana a nepotetovaného odpadlíka. Musím myslet na prodavače v našem městě, který měl na hlavě zeleného „kohouta“. Byl vždy tak ochotný a vstřícný, že jsem k němu rád chodil. Na jiném místě byla tak vyšlechtěná prodavačka jako z nějakého magazínu, ale její jednání bylo otřesné. Vnějšek není rozhodující, ale také není odevzdán naší svévoli.

Tetování může být problémem v našem zaměstnání (náš syn byl na hotelové škole, kde studenti nesměli být tetováni), anebo na misijním poli. Možná to nyní neřešíme, ale co bude v budoucnu? A komu tedy patří náš život a naše budoucnost?

Jsme Pánem vyzýváni, abychom rostli v proměně svého charakteru. Naše výstřednost může být projevem vzpoury proti prostředí, kde žijeme, nebo jen stržením módním proudem či projevem jakéhosi předvádění, které touží po pozornosti a uznání. Když rosteme v proměně do Kristova charakteru, sytíme se v Kristu nezávisle na tom, jestli nás někdo vidí. Jsme lidmi, kteří jsou pravdiví vskrytu a nepotřebují se předvádět na veřejnosti (viz J 7,3-5). Jednejme proto podle výzvy Písma: Cokoliv činíte, všechno čiňte k Boží slávě. (1K 10,31).

Tomáš Korčák, 2023