UZDRAVENÍ SKRZE VZKLÁDÁNÍ RUKOU A MAZÁNÍ OLEJEM
Vzkládání rukou Písmo zahrnuje mezi šest základních nauk křesťanského učení (viz He 6,1-3). V dnešní církvi se paradoxně tomuto tématu mnoho prostoru nevěnuje. Učení o vzkládání rukou velmi úzce souvisí s porozuměním církvi jako tělu Kristovu. Apoštolové a učedníci první církve jednomyslně volali k svému Pánu: „Vztahuj svou ruku k uzdravování a k tomu, aby se dála znamení a divy skrze jméno tvého svatého služebníka Ježíše.“ (Sk 4,30) A v následující kapitole Skutků čteme: Skrze ruce apoštolů se mezi lidem dálo mnoho znamení a divů. (Sk 5,12)
Jasně zde vidíme, že Bůh vztahuje svoji ruku k uzdravování a činění znamení a divů skrze ruce věřících. Apoštol Pavel říká: Vy jste tělo Kristovo a jednotlivě jste jeho údy. (1K 12,27) To znamená, že Kristus je hlavou a věřící jsou jeho tělem. Když tedy Pán vztáhne svou ruku, aby projevil uzdravení, děje se to často skrze vložení rukou věřících. Od hlavy církve poté přechází skrze ruce věřících uzdravující moc. Tento přenos je skrze jméno Ježíše Krista, tedy moc proudí od Ježíše. Není to žádná magie, ani okultní léčitelské či duševní síly člověka. Je to čin víry v Pánovo uzdravující jednání.
V Ježíšově službě uzdravování mělo vzkládání rukou důležité místo. Na čtrnácti místech v evangeliích je výslovně popsáno, jak se Ježíš dotýkal nemocných. Čteme například: Když zapadalo slunce, všichni, kteří měli nemocné různými chorobami, přiváděli je k němu; on pak na každého z nich vkládal ruce a uzdravoval je. Od mnohých vycházeli i démoni, kteří křičeli a říkali: „Ty jsi Boží Syn!“ Hrozil jim a nedovoloval jim mluvit, protože věděli, že je Mesiáš. (L 4,40-41)
Často je položení ruky na nemocného i projevem soucitu a milosrdenství. Nejmocněji je to vidět při Ježíšově uzdravení malomocného. Tu přichází k němu malomocný, padá před ním na kolena a prosí ho: „Chceš-li, jsi mocen mne očistit.“ Ježíš, hluboce pohnut, vztáhl svou ruku, dotkl se ho a řekl mu: „Chci, buď očištěn.“ A když to řekl, hned od něj malomocenství odešlo, a byl očištěn. (Mk 1,40-42) Malomocného se podle Mojžíšova zákona nikdo nesměl dotknout. Ježíš se však malomocného dotýká v naprosté jistotě víry v jeho úplné uzdravení. Malomocní byli zcela odloučeni od zdravých a nesměli se k nim přibližovat. Ježíš byl ve svém srdci pohnut slitováním a svoji lásku projevuje i dotykem. Boží milosrdenství často Ježíše pohnulo ke konkrétním činům a uvolnilo zázračnou Boží moc. Pavel tento princip popisuje slovy, že víra působí skrze lásku (viz Ga 5,6).
Ježíš vysílá své učedníky do celého světa: „Jděte do celého světa a vyhlašte evangelium všemu stvoření. Kdo uvěří a bude pokřtěn, bude zachráněn. Kdo neuvěří, bude odsouzen. Tato znamení budou doprovázet ty, kteří uvěří: V mém jménu budou vyhánět démony, budou mluvit novými jazyky, budou brát hady do rukou a vypijí-li něco smrtelného, nijak jim to neublíží. Na nemocné budou vzkládat ruce a budou se mít dobře.“ (Mk 16,15-18) Ježíšovi věřící učedníci mají v jeho jménu vzkládat na nemocné ruce a ti budou uvedeni Pánovou mocí do původního dobrého stavu, jak to Bůh zamýšlel na počátku při stvoření.
Vše se děje skrze víru. Hledáme vedení Ducha svatého a vzkládáme ruce ve víře, že Bůh bude jednat. Kdo nevzkládá ruce na nemocné a nepřikazuje ve jménu Ježíše nemocím, aby odešly, zázraky neuvidí. Pokud však ve víře vykročíme, zázraky nás budou následovat. Když v nevěře stojíme na místě, žádný zázrak nás nemůže doprovázet. Všimněte si také, že uzdravování ve jménu Ježíše je spojené se zvěstováním evangelia. Učedníci v prvotní církvi tomu dobře porozuměli, a proto čteme: Oni vyšli a vyhlásili všude evangelium, Pán pracoval s nimi a potvrzoval slovo znameními, která je doprovázela. (Mk 16,20)
Dalším způsobem božského uzdravení je mazání olejem. Při mazání olejem vlastně také vzkládáš na nemocného své ruce, což je (jak jsme si již ukázali) prostředek přenosu Boží uzdravující moci od vzkříšeného Ježíše a projev soucitu a milosrdenství. Zde však ještě navíc potíráš nemocného olejem, což je jednoznačně obraz Ducha svatého. Když to činíš ve víře, je to vlastně modlitba k Duchu svatému, aby projevil svoji uzdravující moc vzkříšení. Duch svatý je tou Boží rukou, respektive prstem Božím, a jeho nadpřirozené jednání je projevem Božího království (viz Mt 12,28; L 11,20; Ex 8,15). Ježíš vyslal svých dvanáct apoštolů a dal jim autoritu nad nečistými duchy. Vyšli a vyhlásili, aby lidé činili pokání. Vyháněli mnoho démonů, mazali olejem mnohé neduživé a uzdravovali. (Mk 6,12-13)
Vzkládání rukou jako i pomazání olejem mohou být pro nemocného styčným bodem pro dotyk víry, kdy skrze víru přijme své uzdravení. Tímto způsobem může posloužit také šátek nebo kapesník, kterého se dotkla pomazaná osoba. Skrze dotyk víry dojde k přenosu uzdravujícího pomazání. O Pavlovi čteme: A Bůh konal skrze Pavlovy ruce neobvyklé mocné činy, takže i na nemocné odnášeli šátky a zástěry, které se dotkly jeho těla, a nemoci se od nich vzdalovaly a zlí duchové vycházeli. (Sk 19,11-12) Znovu však opakuji, chybí-li při těchto krocích víra, nic to nevypůsobí.
U apoštola Petra dokonce přenos pomazání a dotyk víry probíhal skrze jeho stín. Čteme: A ještě více věřících bylo přidáváno Pánu, množství mužů i žen, takže dokonce na ulice vynášeli nemocné a kladli je na lůžka a lehátka, aby na některého z nich padl aspoň Petrův stín, když tudy půjde. Scházelo se také množství lidí z měst okolo Jeruzaléma, přinášeli nemocné a trápené nečistými duchy, a ti všichni byli uzdravováni. (Sk 5,14-16) Ve Starém zákoně můžeme nalézt přenos pomazání Ducha svatého skrze Elíšovy kosti. Mrtvý muž byl ve styku s nimi vzkříšen (viz 2Kr 13,20-21).
Musíme však mít neustále na zřeteli, že zdroj každého přenosu uzdravující moci je výhradně v Bohu a Ježíši Kristu. Nikdy se pomazaná osoba ani předmět přenosu pomazání nesmí stát objektem uctívání. Boží uzdravení vždy vychází od neviditelného Boha ve jménu Ježíše Krista skrze Ducha svatého. Uctívání ostatků, relikvií, oděvů, medailónků atp. je modloslužbou, která na sebe váže prokletí.
Izraelci byli na poušti naplněni malomyslností a mluvili proti Bohu a proti Mojžíšovi. To způsobilo, že Izraelce začali štípat ohniví hadi a mnoho lidí pomřelo. Lid přiznal svoji vinu a Mojžíš se za ně modlil. Hospodin Mojžíšovi odpověděl podivuhodným způsobem: „Udělej si hada Ohnivce a připevni ho na žerď. Když se na něj kterýkoli uštknutý podívá, zůstane naživu.“ Mojžíš tedy udělal bronzového hada a připevnil ho na žerď. Jestliže někoho uštkl had a on pohlédl na hada bronzového, zůstal naživu. (Nu 21,8-9)
Pohled víry na bronzového hada zachránil Izraelce. Moc nebyla v tom kusu kovu, ale ve víře, která se projevila poslušností. Mohli být v táboře skeptici, kteří pohrdli slovem o bronzovém hadu jako něčím nevědeckým a neinteligentním. Takoví lidé však na uštknutí záhy zemřeli. Ježíš obraz bronzového hada vztáhnul na sebe. A jako Mojžíš vyvýšil hada v pustině, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo v něho věří, měl život věčný. (J 3,14-15; srovnej: 1K 10,9-11) Pohled víry na Ježíše a jeho dílo kříže nás zachraňuje a uzdravuje. Apoštol nás vybízí: Vzhlížejme k původci a dokonavateli víry Ježíši (He 12,2).
Pro nás je velice poučný i další osud bronzového hada. Judský král Chizkijáš na kusy roztloukl bronzového hada, kterého udělal Mojžíš a jemuž až do oněch dnů Izraelci pálili kadidlo; nazvali jej Nechuštán (2Kr 18,4). To, co kdysi bylo pomocí pro víru Izraelců, se nyní stalo modlou, fetišem a předmětem uctívání. Bohabojný Chizkijáš to prohlédl a hada zničil. Totéž se Izraelcům stalo s chrámem Hospodinovým v Jeruzalémě před jeho zničením. Uctívali chrám místo Hospodina (viz Jr 7,4). Spoléhali se na předměty a budovu místo na živého Boha, bez něhož to všechno pozbývá smyslu.
Úryvek z knihy „Studnice uzdravení“, více informací naleznete zde…
Tomáš Korčák, 2008
