BUĎ SJEDNOCEN S BOHEM VÍRY, NADĚJE A LÁSKY

Otázkou není kde Boha uctívat, ale jak ho uctívat

Jednou se Ježíš na své cestě setkal se samařskou ženou a ta mu řekla: Naši otcové se klaněli Bohu na této hoře, a vy říkáte, že místo, kde je třeba se klanět, je v Jeruzalémě. Ježíš jí řekl: Věř mi, ženo, že přichází hodina, kdy se nebudete klanět Otci ani na této hoře ani v Jeruzalémě. Vy se klaníte tomu, co neznáte. My se klaníme tomu, co známe, protože záchrana je ze Židů. (J 4,20-22)

Stará padlá přirozenost stále řeší, kde je to správné místo uctívání, jaká je ta pravá formulka či správná píseň. Důraz Písma (a zvláště Nové smlouvy) je však na uctívání Boha na každém místě celým srdcem. Pavel jasně zjevuje Boží touhu: Chci tedy, aby se muži modlili na každém místě, pozvedajíce svaté ruce bez hněvu a sváru. Stejně i ženy… (1Tm 2,8-9)

Štěpán před veleradou řekl: Ale Nejvyšší nebydlí v domech zhotovených lidskýma rukama, jak praví prorok: Nebe je mým trůnem, země podnoží mých nohou. Jaký dům mi vystavíte, praví Pán, nebo jaké bude místo mého spočinutí? Což to všechno neučinila má ruka? (Sk 7,48-50) Pavel v Athénách mluví podobně: Bůh, který učinil svět a všechno, co je v něm, je pánem nebe i země a nebydlí ve svatyních zhotovených rukou. (Sk 17,24)

Pán přebývá všude v chrámu vesmíru, který stvořil, a chce přebývat v chrámech těl lidí, kteří se k němu celým srdcem obrátí – chce přebývat ve své církvi.

Klanět se Bohu v duchu a pravdě

Ježíš v hovoru se samařskou ženou dál pokračoval a vyslovil pro nás něco skutečně klíčového: Ale přichází hodina, a již je zde, kdy praví ctitelé se budou klanět Otci v duchu a pravdě; vždyť sám Otec hledá takové ctitele. Bůh je duch, a ti, kteří se mu klanějí, musí se mu klanět v duchu a pravdě. (J 4,23-24)

Jsme stvořeni k uctívání. Chvála a uctívání je však životní styl, nejen nějaký vnější projev. Můžeme vnějšně chválit Boha a naše srdce může být od Boha velmi vzdálené. Máme uctívat Boha v duchu a pravdě. Uctívat v duchu znamená mít a rozvíjet důvěrný a milostný vztah s Bohem. Uctívat v pravdě znamená být upřímný a pravdivý. Jenom tak naplníme své určení – být chválou Boží slávy.

Pro porozumění důvěrnému vztahu s Bohem je pro nás zásadní slovo apoštola Pavla: Kdo se však připojuje k Pánu, je s ním jeden duch. (1K 6,17) Ve svém znovuzrozeném duchu se setkáváme s Pánem. Výraz připojovat se k Pánu může být přeložen také přilnout (Žilka), spojovat se (B21) nebo oddat se (ČEP). Ve skutečném duchovním uctívání se sjednocujeme s Pánem a celý srdcem se mu vydáváme. Jsme účastni jeho přirozenosti. Jsme s ním spojeni v našem duchu skrze Ducha svatého. Kurz to ve svém rozšířeném překladu vyjadřuje takto: Když ovšem přilnete k Pánu a oddáte se mu celým srdcem, pak jste s ním jakoby jedna osoba, protože je tu jeden společný Duch, totiž Duch svatý.

Pravdivé uctívání je to, ve kterém se setkáváme v duchu s Pánem. Oddáváme se mu a sjednocujeme se s ním – s jeho charakterem, s jeho úmysly a s jeho uschopněním. Pokud po uctívání Pána jsem stále plný hořkosti, sebelítosti, ukřivděnosti, starostí, nevěry a beznaděje, pak jsem neuctíval Pána v duchu a v pravdě. Pravdivé uctívání je to, kdy se v sebevydání sjednocuji v duchu s milujícím a svatým Bohem.

Zakoušet Boží přítomnost neznamená jen cítit hezké pocity. Ty můžeme zakoušet i při jiných příležitostech. Boží přítomnost je proměňující. Chci mu být podoben a odděluji se ode všeho, co odporuje jeho charakteru. Když zakouším Boží přítomnost, setkávám se s Bohem, Stvořitelem nebe a země, a jsem naplňován Boží bázní, což je úcta, respekt a láska. Zakoušet Boží přítomnost a zůstávat ve hříchu, hořkosti a sebelítosti je protimluv.

Pojďme se podívat na sdílení tří nejdůležitějších Božích ctností – víry, naděje a lásky. Jak i Pavel píše: Nyní zůstává víra, naděje a láska, tyto tři věci. Ale největší z nich je láska. (1K 13,13)

Sjednocení s Bohem víry

Duch svatý je nazván Duchem víry, jak píše Pavel: Protože však máme téhož Ducha víry podle toho, co je napsáno: ‚Uvěřil jsem, proto jsem mluvil,‘ i my věříme, proto také mluvíme. (2K 4,13) Jestliže se v uctívání oddáváme Pánu, sdílíme s ním jeho víru. To odstraňuje strachy, starosti a naši nevěru. Vidíme v duchu velikého a mocného Boha, u kterého není nic nemožného a který slyší naše modlitby. To také zakoušíme při rozjímání nad Božím slovem s Duchem svatým, protože Boží slovo v nás probouzí víru. Tedy víra ze slyšení, a slyšení skrze slovo Boží. (Ř 10,17 KB)

Sjednocení s Bohem naděje

Stejně je to s nadějí. Když se v uctívání oddáváme Pánu, sdílí s námi svoji naději, protože jeho přirozeností je naděje. Pavel píše: Bůh naděje kéž vás naplní veškerou radostí a pokojem ve víře, abyste se rozhojňovali v naději mocí Ducha svatého. (Ř 15,13) Když se sjednocuješ s Bohem naděje, jak můžeš zůstávat v depresi a beznaději? Ano, někdy je to delší zápas, avšak když hledáme Boha celým srdcem, jistě se nám dá nalézt, jak i zaslibuje:

Vždyť já znám úmysly, které s vámi zamýšlím, je Hospodinův výrok. Úmysly o pokoji a ne o zlu, abych vám dal budoucnost a naději. Když mě budete volat, půjdete a budete se ke mně modlit, vyslyším vás. Když mě budete hledat, naleznete mě, pokud mě budete hledat celým svým srdcem. Dám se vám nalézt, je Hospodinův výrok. Změním váš úděl… (Jr 29,11-14)

Rovněž rozjímání nad Písmem s Duchem svatým a s otevřeným srdcem přináší naději: Všecko, co bylo kdysi napsáno, bylo napsáno k našemu poučení, abychom skrze trpělivost a povzbuzení z Písem měli naději. Bůh trpělivosti a povzbuzení kéž vám dá být mezi sebou jedné mysli podle Krista Ježíše, abyste jednomyslně jedněmi ústy slavili Boha a Otce našeho Pána Ježíše Krista. (Ř 15,4-6)

Silně jsem to zakusil v dalším týdnu po odchodu mé drahé manželky na věčnost. Byl jsem otřesen a zmaten, avšak skrze důvěrný vztah s Pánem a skrze povzbuzení z Písma jsem dostával nadpřirozenou naději. Účastnil jsem se též koncertu Martina Smitha, kde jsme společně uctívali Pána a já byl jak v duchovních lázních. Pán se mnou sdílel skrze uctívání v duchu a v pravdě svoji povzbuzující přirozenost.

Sjednocení s Bohem lásky

Apoštol Jan jasně a jednoduše popisuje Boží láskyplnou přirozenost: Kdo nemiluje, nepoznal Boha, protože Bůh je láska. (1J 4,8) A my jsme uvěřili a poznali lásku, kterou Bůh má k nám. Bůh je láska, a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm. (1J 4,16) Když se tedy v uctívání vydáváme Pánu, jsme plněni jeho láskou a uschopňováni milovat naše bližní a dokonce i svoje nepřátele. Jestliže říkáme, že jsme prožili úžasné uctívání a Boží přítomnost, a přitom zůstáváme v hořkosti, klameme sami sebe a vězíme v náboženské lži. Neuctívali jsme Boha v duchu a neuctívali jsme ho v pravdě. Skutečná Boží přítomnost zjevuje Boží charakter a vede nás k pokání a proměně.

Důvěrný vztah s Bohem je velmi jednoduchý pro lidi s dětskou prostou důvěrou. Naše pýcha dělá vše složité, proto se máme pokořovat a být v důvěře a jednoduchosti jako děti (viz Mt 18,4). Všechno, čím v životě procházíme a s kým se setkáváme, nám působí k dobrému – k proměně do Ježíšova charakteru, jestliže upřímně hledáme Pána a milujeme ho celým srdcem.

Přijměte následující slovo apoštola Pavla: Když jsme tedy byli ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista. Skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti, v níž stojíme a chlubíme se nadějí Boží slávy. A nejen to, chlubíme se také souženími, neboť víme, že soužení působí vytrvalost, vytrvalost osvědčenost a osvědčenost naději. A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán. (Ř 5,1-5)

Bůh nás volá a zve do důvěrného vztahu s ním, kde ve sjednocení s námi chce sdílet svoji božskou přirozenost. Dary, uschopnění, uzdravení jsou vedlejším produktem skutečného setkání s ním v duchu a v pravdě. Jde o něj samotného a o zjevení jeho slávy.

Tomáš Korčák, 2021