VIDĚT NEPOMÍJITELNOU KRÁSU

Antické hodnoty dokonalosti – pravda, dobro a krása – jsou obsaženy v Bohu. Skutečná krása je spojená s Boží dobrotou a pravdou. Když milujeme pravdu, Boha a lidi, spatřujeme skutečnou krásu, která má věčnou hodnotu. „Správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné,“ řekla liška Malému princi ve stejnojmenné knížce Antoine de Saint-Exupéryho. [1]

Při pomazání Davida za krále nad Izraelem skrze proroka Samuele Bůh říká: Hospodinův pohled je jiný než lidský. Člověk se dívá na zevnějšek, Hospodin se dívá na srdce. (1S 16,7 B21) Bůh se nedívá na to, na co se dívá člověk. Bůh hledí pod pokličku, za roh, dál za horizont, za opadaný květ, do skrytého nitra. A obsah skrytého srdce dává skutečnou krásu. Láska a pravda nás vedou za vnější pohled a učíme se vidět vše Božím pohledem.

Květ opadne a krása jeho vzhledu zanikne. (Jk 1,11) Krásný květ opadal, ale zůstalo zrající ovoce. Radujme se z nádhery květů, ale hleďme dál na krásu toho, co se rodí po jejich opadání. Můžeme vidět krásu v rodícím se ovoci se semeny. Vidíme skutečnou krásu, která není vnější, ale vnitřní. Je to nádherný obraz i pro naši celoživotní pouť. Hleďme i na krásu zimy, protože v ní je ukryté přicházející jaro. Za spící zimou vidíme jaro plné vzkříšení a života.

Bůh se tedy nedívá na věci tak jako člověk. Prorok Zacharjáš v úžasu zvolal: Neboť jaká je jeho dobrota a jaká jeho krása! (Za 9,17) Bůh je krásný a on zjevuje, co je krásné. Krásné je vše, v čem jsou jeho stopy.

O lidské vnější kráse je řečeno: Půvab je klamný, krása je nicotná (pomíjivá, prchavá), ale žena, která se bojí Hospodina, bude chválena. (Př 31,30) Můžeme být strháváni, smýkáni a vláčeni proudy světa, veřejného mínění, pomíjivé módy a většinových trendů… Tato krása je prchavá, je však krása vnitřní, která přetrvá navěky.

Velmi silně jsem to prožíval několik dní před odchodem mé drahé manželky z tohoto světa. Její tělo bylo poničeno nemocí, pro mne však byla velice krásná. Zářila z ní vznešenost, a to i poté, co vydechla naposled. Byla krásná, protože jsem ji miloval. Jsou to paradoxy, které jdou za světské pojetí krásy. Vnitřní krása září ven, a když milujeme, vidíme více než jen to, co je na povrchu.

Jen plní lásky a odpuštění uvidíme pravdivě. Jen skrze pravdu a lásku uvidíme skutečnou božskou krásu. Rumunský pastor Richard Wurmbrand to popisuje takto: „Pozorovatel je součástí toho, co pozoruje. Krása je v očích toho, kdo se dívá. Má-li člověk dobré oko (Mt 6,22), oko holubice (Pís 1,15), uvidí věci jinak, než je vidí lidé, kteří se dívají jinýma očima.“ [2]

Dokonce se má stát církev jako duchovní Sijón místem dokonalé krásy: Bůh se zaskvěl ze Sijónu, místa dokonalé krásy. (Ž 50,2) Skrze církev se nyní má učinit známou doslova velmi pestrá moudrost Boží (viz Ef 3,10). Jsme správci pestré Boží milosti (viz 1Pt 4,10). Boží působení obsahuje všechny barvy. Náš Stvořitel se chce skrze nás kreativně projevovat a zjevovat svoji nepomíjitelnou krásu. Svého oblíbence Bůh obdaří moudrostí, umem a radostí. (Kaz 2,26 B21)

V Písni písní je velice barvitě popsán vztah ženicha a nevěsty. Symbolicky je to popis vztahu Ženicha Krista a Nevěsty církve. Nevěsta je označena jako žena mnoha krás(Pís 5,9). Ženich přímo nevěstě vyznává: Celá jsi krásná, lásko má, není na tobě poskvrna. (Pís 4,7) Jak krásná jsi, jak líbezná, lásko přerozkošná. (Pís 7,7) Skrze pokání a víru očištěná nevěsta tyto výroky přijímá. Přijímá i sama sebe, a to i se svými lidskými a vnějšími „nedokonalostmi“: Jsem černá, ale krásná… (Pís 1,5) Je krásná, i když je od slunce při práci osmahlá.

Bůh touží po kráse, kterou do nás vložil, a chce, aby vyšla z našeho nitra ven. Kórach ve své „Písni lásky“ zpívá: Král touží po tvé kráse, vždyť je to tvůj pán, skláněj se před ním! (Ž 45,12) Uvolnění krásy v našich životech souvisí podle této písně s naší vděčností, uctíváním a klaněním. Vzpomínám, jak jsem byl před mnoha lety na jednom večeru chval a uctívání. Velice mne zaujala jedna žena, která stála vedle mne. Měla zvednuté ruce, zavřené oči a uctívala Boha. Vyzařovala z ní veliká krása, ale neměla bradu. Buď se tak postižená narodila, nebo o ní přišla po nějaké nehodě nebo lékařském zákroku. Jinými slovy: Byla „černá, od slunce osmahlá, ale krásná“. Bůh nám chce otevřít oči, abychom viděli pestrost a barevnost mnoha krás, které do nás vložil, a to jak u sebe samých, tak i u druhých.

[1] Antoine de Saint-Exupéry: Malý princ, Albatros 1972, s. 79. [2] Wurmbrand, Richard: Od utrpení k triumfu, Stefanos 2001, s. 11.

Úryvek z knihy: Tomáš Korčák: Stopy Stvořitele – Jak Bůh mluví skrze přírodu, Juda, Mělník, 2020.