JAK BUDOVAT DŮVĚRNÉ VZTAHY

Publikováno: Autor:

Skoro čtyřicet let žiji s Ježíšem a z toho třicet let jsem vedoucím sboru. Za ta léta služby lidem vidím dvě pravdy Písma obzvláště zřetelně. Ta první pravda je v knize Jeremjáš 17,9-10: Srdce je lstivé nade vše, je nevyléčitelné. Kdo mu porozumí? Já, Hospodin, zkoumám srdce a zkouším ledví, abych každému dal podle jeho cest, podle ovoce jeho činů. Tím vůbec neříkám, že pro člověka není naděje, ale že pro každého člověka (včetně mne) je naděje a pomoc pouze v Hospodinu.

Proto je tak důležité se modlit podobně jako král David: Vyzpytuj mě, Bože, a poznej mé srdce, zkoumej mě a poznej mé myšlení a pohleď, není-li ve mně cesta trápení, a veď mě cestou věčnosti! (Ž 139,23-24) Ty, Hospodine, rozsvěcíš mou lampu. Můj Bůh prozařuje mou temnotu. (Ž 18,29)

Druhá pravda je zvolání stodvacetiletého Mojžíše na konci svého života a služby: Jak velice miluješ lidi! (Dt 33,3 KB) Jaké trápení prožíval s nevěřícími a reptajícími Izraelci. V tom všem však poznal ohromné Boží milosrdenství a trpělivost. Proto se modleme modlitbu apoštola Pavla: „Pane, směruj moje srdce k lásce Boží a k trpělivosti Kristově.“ (viz 2Te 3,5)

Důvěrné společenství je velice drahé a je ho potřeba pěstovat, střežit a rozvíjet. Věřím, že nám Bůh dal při znovuzrození určitou „základní míru“ jednoty a společenství. Je to jednota Ducha – tedy společenství na základě našich znovuzrozených duchů v Duchu svatém. Apoštol Pavel nás vyzývá: Prosím vás tedy já, vězeň v Pánu, abyste žili způsobem hodným toho povolání, které jste obdrželi, s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí se navzájem snášeli v lásce a pilně zachovávali jednotu Ducha ve svazku pokoje. (Ef 4,1-3)

Tyto nové vztahy jsme dostali jako dar a máme je zachovávat a dále rozvíjet do dokonalosti a dospělosti, která je vyjádřena jiným výrazem: jednota víry a plného poznání Syna Božího. Jak Pavel dále píše: … dokud nedospějeme všichni k jednotě víry a plného poznání Syna Božího, v dospělého muže, v míru postavy Kristovy plnosti. (Ef 4,13) Tato jednota víry a plného poznání Pána je něčím, co máme hledat. Nespadne nám to samo do klína! Když přijímáme službu apoštolů, proroků, evangelistů, pastýřů a učitelů a když slyšené slovo činíme, vstupujeme do tohoto rozměru vztahů.

Chci nyní hovořit především o čtyřech postojích, které nám brání vytvářet a rozvíjet důvěrné vztahy a těmi jsou: sobectví, nedůvěra, falešná láska a hřích.

Sobectví, nebo zájem o druhého?

Sobectví je mor vztahů, protože základem vztahů je dávání a služba. Sobecký člověk chce jenom brát. Má mentalitu pijavice. Pijavice má dvě dcery: Dej! Dej! (Př 30,15) Vzpomínám si, jak mi kdysi jedna žena, nespokojená v našem sboru, řekla: „V bývalém sboru jsem měla pocit, že je tam pastor jenom pro mne, a tady to necítím!“ Jsem rád, že se u nás necítila středem pozornosti. Kéž máme ve sboru všichni postoj a myšlení, že jsme tady pro Ježíše Krista a pro druhé. Kéž je však středem pozornosti vždy Pán Ježíš! Zamysleme se nad následujícím veršem z Přísloví 18,1, který uvádím v různých překladech pro lepší porozumění:

  • Kdo se odděluje, hledá vlastní touhy, rozzuří se proti každé obezřetnosti. (ČSP)
  • Za svými choutkami jde, kdo se zříká druhých, pohotově rozpoutává sváry. (ČEP)
  • Odpadlík usiluje o své choutky, proti všemu rozumnému se bouří. (PSP)
  • Samotáři jde jen o vlastní choutky, každou rozumnou radou pohrdne. (B21)
  • Kdo od druhých se odlučuje, hledá jen to, co jemu líbí se, a proti všemu moudrému vyřítí se. (Fischl)
  • Záminky hledá, kdo chce se odloučit od přítele; hned najde, co by na něm mohl pokárati. (Hejčl)
  • Nespokojený člověk si hledá záminku, se vší prohnaností začíná svár. (Bogner)
  • Kdo se chce trhnout, záminku hledá; bouří se proti každému moudrému hlasu. (Šrámek)
  • Od druhých se odlučuje, kdo hledá vlastní zájmy; bezohledně vyvolává sváry. (SNC)

Sobectví, které jde za svými choutkami a zájmy, vede do osamělosti. Nesnese rozumnou radu od druhých, protože ví vše nejlépe. Ten, kdo nechce budovat důvěrné vztahy s druhými, si vždy nějakou záminku nalezne, byť sebeabsurdnější.

Nedůvěra, nebo důvěra?

Druhý destruktivní postoj pro společenství a vztahy je nedůvěra. Poznal jsem, že moje služba jako pastýře je naprosto neúčinná u lidí, kteří ke mně nemají důvěru. A opačně: viděl jsem dobré ovoce, které vzešlo ze vztahů, kde důvěra byla. Pán chce, abychom důvěřovali především jemu a jeho Slovu, ale také jeho služebníkům: Věřte Hospodinu, svému Bohu, a obstojíte! Věřte jeho prorokům a uspějete. (2Pa 20,20) Důvěřujme motivům našich vedoucích a vůbec všech, které nám Pán dal, aby nám stáli po boku. Všichni jsme nedokonalí a k dokonalosti se neseme.

Nepřítel chce zasévat semena nedůvěry, protože ví, jak rozbité vztahy zarmucují Ducha svatého a odvádějí Boží lid od požehnání. Je totiž pouze jedno místo, kde Pán dává své požehnání a svoji moc. Píše se o něm v Žalmu 133: Hle, jak je dobré a příjemné, když bratři přebývají pospolu. Jako vonný olej na hlavě, stékající na vous, na vous Áronův, stékající na otvor jeho roucha, jako chermónská rosa, jež padá na sijónské hory. Tam totiž Hospodin přikázal své požehnání, život až navěky.

Galatským křesťanům Pavel doslova říká: Ó, nerozumní Galaťané, kdo vás očaroval, abyste nedůvěřovali pravdě, vás, kterým byl před očima vykreslen Ježíš Kristus ukřižovaný? (3,1) Ďábel chce omámit, očarovat křesťany a dělá to skrze nedůvěru. Člověk, který nedůvěřuje, pak v určitém zastření nerozeznává pravdu od lži a ztrácí jasný a zřetelný pohled na Ježíše Krista a jeho dílo kříže. Ztrácí společenství.

Je velice důležité mít správné vztahy. Je moudré nestýkat se s lidmi, kteří do nás zasévají nedůvěru vůči našim autoritám nebo vůči našemu sboru atp. Máme zodpovědnost za to, čemu nasloucháme (viz Mk 4,24). To, co necháme do sebe zasít, budeme později sklízet (viz Ga 6,7). Někdo má přátele ke své zkáze, ale některý přítel přilnul víc než bratr. (Př 18,24) Nedůvěra často přichází jako ovoce nějaké negativní setby a snaží se prorůstat naše myšlení svými kořeny. Je potřeba vzít zodpovědnost za to, že jsme ji nechali zasít do své mysli, učinit pokání a vykořenit ji (viz L 17,6). Tak i zaslibuje Ježíš: Každá rostlina, kterou nezasadil můj nebeský Otec, bude vykořeněna. (Mt 15,13)

Dívej se, jaké ovoce nesou tvoji rádcové – jaký mají vztah k Ježíši, k Písmu, k manželovi, k manželce, k dětem, k místnímu sboru, k vedoucím v církvi, k autoritám, k práci… Kdo může mluvit do tvého života? Koho necháš nahlédnout do svého života? Každý z nás se potřebuje naučit rozlišovat dobré od zlého.

Pomluva je hříchem jak toho, kdo pomlouvá, tak i toho, kdo pomluvě naslouchá. Jestliže je ve společenství někdo v konkrétním hříchu, pak je Kristem určený způsob, jak postupovat – napomenout ho nejprve mezi čtyřma očima (viz Mt 18,15-17). To se týká i vedoucích. Někteří vzpurní lidé však proti autoritám bojují z principu, proto apoštol Pavel radí Timoteovi: Žalobu proti staršímu nepřijímej, leda na základě výpovědi dvou nebo tří svědků. (1Tm 5,19)

Důvěra ve společenství je něco, co postupně roste a co má být pečlivě pěstováno. Důvěra má jistě také své meze. Pokrytcům, lidem nespolehlivým, svévolným a nevěrným důvěřovat nemáme (např. Př 26,23-28). Důvěra také roste s osvědčeností. Někdy vnímám neporozumění Boží milosti ve vztahu k lidem, kteří dlouhodobě žili v určitých hříšných vzorcích chování. Když hřích vyznali, Pán jim jistě odpustil a nevzpomene na to více. Avšak, co kořeny dlouhodobého hříšného jednání? Tam je potřeba pastýřské péče a času, ve kterém se ukáže ovoce pokání. Nedávno obrácenému bývalému zloději nedám hned na starost sborovou pokladnu, ale povedu ho k moudrému hospodaření a k dávání (vedle další pastýřské služby).

Falešná, nebo pravdivá a budující láska?

Další jed vztahů je falešná láska a neporozumění Boží lásce. Pán hledá podle Ezechiele 13,5 ty, kteří se postaví do trhlin a budou zazdívat zeď Božího domu – církve. Budou nazývat věci pravými jmény a půjdou ke kořenům problémů. Takoví lidé patří do důvěrného společenství Božího lidu (viz Ez 13,9). Naproti tomu jsou lidé, kteří následují vlastní srdce, ale ne Pána. Znovu a znovu svádějí můj lid slovy: »Pokoj«, ač žádný pokoj není. Lid staví chatrnou stěnu, a hle, oni ji nahazují omítkou. Řekni těm, kteří nahazují stěnu omítkou: Padne! Spustí se lijavec, který spláchne všechno. Nechám padat kroupy jako kameny, rozpoutá se bouřlivá vichřice, a hle, zeď padne. (Ez 13,10-12 ČEP)

Zbořím zeď, kterou nahodili omítkou, srazím ji na zem a odkryje se její základ. Padne a vy skončíte uprostřed sutin. I poznáte, že já jsem Hospodin. Tak dovrším své rozhořčení proti zdi i proti těm, kdo ji nahazují omítkou. Řeknu vám: Už není zeď, už nejsou ti, kdo ji nahazovali, totiž proroci izraelští, kteří prorokovali o Jeruzalému, a ti, kteří mívali o něm vidění pokoje, ač žádný pokoj nebyl, je výrok Panovníka Hospodina. (14-16) Tito rádoby „proroci lásky“ posilují ruce svévolníka, aby se neodvrátil od své zlé cesty a nebyl zachován naživu. (22)

Derek Prince říká: „Pastorace dává velmi často obvaz na něco, z čeho nebyl vyňat ten hlavní problém.“ [Osvobození a démonologie, audio, DPM.] Často omítáme líbivými slovy chatrnou stěnu druhých ze strachu z lidí a ze snahy se jim zalíbit. Tak to však být nemá! My však máme ukázat na trhlinu, postavit se do ní a stavět pořádnou zeď se základem. Vedeme druhé ke změnám, které způsobuje skutečné pokání, a k milosti, která vychází z Kristova kříže. Také v přímluvě stojíme za druhými a jsme jim k dispozici s pomocí. V tom je pravá božská láska. Naše služba druhým nesmí posilovat svévoli a musí vést k odvrácení od zlých cest. Omítnutá chatrná stěna neobstojí v přicházejících tlacích. Vše musí mít dobrý základ.

Božím určením pro nás je, abychombyli připodobněni obrazu jeho Syna(Ř 8,29). Bůh nás miluje takové, jakými jsme, a miluje nás tak, že nechce, abychom zůstali takovými, jakými jsme. Nebeský Otec nás miluje bez podmínek a vychovává nás do dospělosti – do podoby Ježíše Krista. Pánova výchova v našem životě je důkazem našeho synovství a proto se jí plně a s vděčností poddejme. Apoštol Pavel říká svatým v Galatské oblasti: Mé děti, které opět v bolestech rodím, dokud ve vás nebude zformován Kristus. (Ga 4,19)

Hřích, nebo život ve světle?

Poslední věcí, na kterou chci poukázat a která odvádí od vztahů a důvěrného společenství, je hřích. Hříchy nesmíme skrývat, ale naopak vyznávat Bohu i druhým lidem (viz Jk 5,16). Nevyznaný hřích vede do temnoty, ničí společenství a zarmucuje Ducha svatého. Člověk, který není ochotný hřích vyznat a opustit, utíká před světlem a společenstvím s lidmi, kteří chodí ve světle. Toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. Neboť každý, kdo jedná zle, nenávidí světlo a nepřichází ke světlu, aby jeho skutky nebyly odhaleny. Kdo však činí pravdu, přichází ke světlu, aby se ukázalo, že jeho skutky jsou vykonány v Bohu. (J 3,19-21)

A toto je zvěst, kterou jsme od něho slyšeli a vám ji zvěstujeme: Bůh je světlo a není v něm žádná tma. Řekneme‑li, že s ním máme společenství, a přitom chodíme v temnotě, lžeme a nečiníme pravdu. Jestliže však chodíme v tom světle, jako on je v tom světle, máme společenství mezi sebou a krev Ježíše Krista, jeho Syna, nás očišťuje od každého hříchu. (1J 1,5-7)

Kéž jsou naše vztahy otevřené, plné světla, božské lásky a pravdy. Kéž jsme dobrými přáteli, kteří vydrží stát druhým po boku i v těžkých dobách a pro které jsou vztahy s druhými sladší než chtění vlastní duše. Olej a kadidlo jsou pro radost srdci, přítel je sladší než chtění vlastní duše. (Př 27,9) V každičkém čase miluje přítel, zrodil se bratrem pro doby soužení. (Př 17,17)

Tomáš Korčák, 2002, 2021