OD POVRCHU K VNITŘKU

Před rokem, když jsem se ráno modlil a četl Písmo, Duch svatý jemně mluvil k mému srdci: „Vedu vás od povrchu k vnitřku. Vedu vás od skořápky k jádru. Vedu vás od pouhého dojmu ke skutečnému stavu. Vedu vás od pojmu k významu. Vedu vás od pouhých slov k obsahu.“ Hned jsem si to zapsal a přemýšlel nad tím.

Věřím, že nás chce Bůh proměnit v hluboké lidi, kteří odrážejí jeho charakter. Povrchnost a vlažnost neuspokojí ani Boha ani nás. Tomáš Kempenský kdysi řekl: „Pomíjivé a povrchní věci tě nikdy nemohou uspokojit, neboť jsi nebyl stvořen tak, abys nalezl klid právě v nich.“

Boží království není pro povrchní lidi, ale pro hladové a žíznivé po Bohu a jeho hodnotách. Ježíš řekl: Blahoslavení chudí duchem, neboť jejich je království Nebes. Blahoslavení ti, kdo hladovějí a žízní po spravedlnosti, neboť oni budou nasyceni. (Mt 5:3.6) Chudí duchem jsou lidé, kteří nalezli své bohatství v Ježíši Kristu. Bez Boha jsou chudáci a žebráci. Jsou také lidmi, kteří hladovějí a žízní po spravedlnosti. Tu také nacházejí v Kristu a v jeho oběti na kříži.

Jako dospívající mládenec jsem se zabýval mineralogií. Mnoho let jsem chodil po přírodě a hledal různé minerály. Byly to pak moje nalezené poklady. Některé z nich mám ještě nyní doma vystavené ve vitríně. Nalezení některých těchto pokladů vyžadovalo velké úsilí, kopání a hledání. Hlavně jste své hledání nesměli vzdát, když jste věděli, že se určitý minerál někde na tom místě jistě nachází.

V poznávání Boha, jeho vůle a Království je to podobné, jak je i psáno v Písmu: Můj synu, jestliže přijmeš mé řeči a uchováš u sebe mé příkazy, učiníš své ucho vnímavé pro moudrost a nakloníš své srdce k rozumnosti, jestliže zavoláš na porozumění a pozvedneš svůj hlas k rozumnosti, jestliže ji budeš hledat jako stříbro, pátrat po ní jako po skrytých pokladech, tehdy porozumíš bázni před Hospodinem a získáš poznání Boha. (Př 2:1-5)

Období, ve kterém se nyní nacházíme, nás může přivést k našim základům, k podstatě našich životů, životních kroků a rozhodnutí. Bůh z mělkých, vlažných, lhostejných, pohodlných a povrchních lidí činí hluboké lidi Království. Pojďme si tedy postupně probrat úvodní výzvy:

Bůh nás vede od povrchu k vnitřku

Ježíš napomínal pokrytecké a povrchní farizee: Běda vám, učitelé Zákona a farizeové, pokrytci, protože čistíte číše a mísy zvnějšku, ale uvnitř jsou plné chamtivosti a nezdrženlivosti. Slepý farizeji! Napřed vyčisti vnitřek číše a mísy, aby se stal čistým i jejich zevnějšek. (Mt 23:25-26) Ježíš zde říká, že když se vyčistí vnitřek číše a mísy, stane se čistým i zevnějšek. Nádoba je pak použitelná a tou nádobou jsi ty!

Je potřeba jednat s kořeny problémů, odstraňování pouhých větviček špatných návyků a jednání nestačí. Je potřeba jít do vnitřku, ke kořenům a základům. Základy a kořeny nejsou vidět, a to jak špatného stromu či stavby, tak i dobrého. Když Kristus skutečně přebývá skrze naši víru v našich srdcích, máme hluboké kořeny a základy v jeho lásce, a to má zásadní vliv na naše vztahy k druhým lidem (viz Ef 3:17-18).

Potřebujeme také porozumět klíčovému významu skrytého místa, kde jsem jen já sám s Bohem. Tam se postupně budují neviditelné základy a zapouští hluboké kořeny. Nedělám věci kvůli tomu, aby mne druzí viděli, ale kvůli sobě a Bohu. Ježíš řekl: Když ty se modlíš, vejdi do svého pokoje, zavři za sebou dveře a pomodli se k svému Otci, který je v skrytu, a tvůj Otec, který vidí v skrytu, ti odplatí zjevně. (Mt 6:6) Na skrytém místě se uvolňuje Boží moc, která je pak vidět ve skutečné proměně charakteru.

Bůh nás vede od skořápky k jádru

Bůh nás vede k proměně zevnitř. Také naše služba má jít tímto směrem. Pýcha či strach z bolesti nás odvádí od cesty pod povrch. Není však jiné cesty k uzdravení. Nepomůže změna okolností, ale změna uvnitř člověka. Před lety napsal Larry Crabb podivuhodnou knihu na toto téma: Skutečná změna je možná, jestliže začneš UVNITŘ.

Dvě z nejčastějších skořápek v životech lidí jsou nevěra a hořkost. Nevěra, beznaděj a skepse často vycházejí ze zklamání. Věci nedopadly podle našeho očekávání, a proto již nic neočekáváme. Ježíš tento postoj nazývá tvrdostí srdce a napomíná za něj svoje učedníky. Oni vůbec nečekali, že jejich Mistr bude zajat, zabit a nakonec ještě k tomu i vzkříšen. Vše bylo jinak, než čekali.

Ráno prvního dne týdne, když Ježíš vstal, ukázal se nejprve Marii Magdalské, od níž kdysi vyhnal sedm démonů. Ona šla a oznámila to těm, kteří byli s ním a kteří teď plakali a truchlili. A oni, když uslyšeli, že opět žije a že ho spatřila, neuvěřili. Potom se v jiném způsobu ukázal dvěma z nich cestou, když šli na pole. A oni odešli a oznámili to ostatním, ale ani těmto neuvěřili. Nakonec se ukázal Jedenácti, když byli u stolu; pokáral jejich nevěru a tvrdost srdce, protože neuvěřili těm, kteří ho spatřili vzkříšeného z mrtvých. (Mk 16:9-14)

Další skořápkou je hořkost, neodpuštění, ukřivděnost, sebelítost… Někdo mi ublížil, někdo mne zranil, někdo nenaplnil moje očekávání… Odpusť a rozhodni se, že budeš do konce svého života neustále odpouštět, že budeš žít životní styl odpouštění a milosti. Sám to nezvládneš, ale svůj život již přece sám žít nemáš. Jako křesťan nyní žiješ s Kristem a pro Krista. Nebo ne?

Jestliže má dojít k uzdravení, pak si musíme v pravdě přiznat, že nás určité jednání zranilo. Velkohubé vyznání, že vše je v pořádku a že mne nic nezraňuje, často není pravdivé a brání Božímu jednání. O Ježíši je řečeno: Když mu spílali, neodplácel spíláním, když trpěl, nehrozil, ale předával vše tomu, jenž soudí spravedlivě. (1Pt 2:23)

Bůh nás vede od pouhého dojmu ke skutečnému stavu

Chceme budit jen pouhý dojem – dokonalosti, krásy, dobroty… – nebo nám jde o to, abychom byli ryzí, celiství, měli integritu? Modleme se: „Pane, ochraňuj mne, abych nebudil jen dojem a pouhé zdání, které není podloženo skutečným životem. Nechť odrážím Tvůj charakter.“ Kristův charakter není jen vnější reklama, ale proměňující otisk Pána ve tvém srdci. Je to něco, co se vytváří v čase a zvláště v tlacích.

Realita tvého života se projevuje všude tam, kde tě nikdo nevidí, anebo tam, kde jsi v tlacích různých zkoušek. Zásadní věcí je tvoje důvěra k nebeskému Otci, před kterým se můžeš v modlitbě zcela otevřít a odhalit. Otevírej Bohu svoje nitro také při četbě Písma, vztahuj Boží slovo na svůj život a hojně se mu vystavuj – rozjímej nad ním, modli se ho… Neboť Boží slovo je živé, činné a ostřejší než jakýkoli dvousečný meč; proniká až do rozdělení duše a ducha, kloubů a morku a je schopné rozsoudit myšlenky a postoje srdce. A žádné stvoření není před ním skryté; před očima toho, jemuž se budeme zodpovídat, je vše nahé a odkryté. (Žd 4:12-13)

Jestliže miluješ Boha, tak mu důvěřuješ a není nic, do čeho bys ho nevpustil. Vše ze svého nitra mu vylej. On tě dokonale zná, přesto však chce, abys mu o všem pověděl. Král David se tomuto druhu modlitby dobře (často v tlacích) naučil a vyzývá nás: Lidé, doufejte v něj v každý čas, vylévejte před ním své srdce – Bůh je naše útočiště. (Ž 62:9) (Davidova meditace. Modlitba, když byl v jeskyni.) Můj hlas zní k Hospodinu – o pomoc volám; můj hlas zní k Hospodinu – prosím o smilování. Vylévám před ním svůj nářek, povídám před ním o svém soužení. (Ž 142:1-3)

Vylévání srdce před Hospodinem, nazývání věcí pravým jménem, braní zodpovědnosti za svá rozhodnutí a za své reakce a důvěra v milujícího Otce, který odpouští, obnovuje, dává východisko, pomoc a naději – to je to, co nás vyvádí z nereálných dojmů.

Farizeové jen chtěli činit dojem na druhé a i na samotného Boha. Pokrytectví jako pokušení je blízko každého z nás. Jen upřímná, nehraná, nepředstíraná a nelíčená láska k Bohu nás může od toho uchránit. Apoštol Pavel často vyzýval: Láska ať je bez přetvářky. Ošklivte si zlo, lněte k dobrému. (Ř 12:9) Josef Kurz to ve svém rozšířeném překladu překládá: Nepředstírejte, že máte někoho rádi, když to není pravda. Vaše láska musí být bez přetvářky. Ošklivte si pokrytectví. Buďte skrz naskrz pravdiví. (Další odkazy: 2K 6:6; 1P 1:22; 1Tm 1:5; Jk 3:17.)

Bůh nás vede od pojmu k významu

Bůh nás uvádí do významu či reality pojmů. Například víra, láska a naděje je pro některé vyjádřením jen vzletného příjemného pocitu. Apoštol Pavel nás však uvádí do reality: Máme na paměti váš skutek víry, vaši námahu lásky a vytrvalost naděje našeho Pána Ježíše Krista před naším Bohem a Otcem. (1Te 1:3) Víra se projevuje konkrétním činem, láska se projevuje námahou a naděje vytrvalostí. Jinými slovy: víra, láska a naděje nás něco stojí – naše sebezapření!

Boží, moudrá, trpělivá, vychovávající a zdravě soucitná láska nemá nic společného s pouhým tělesným soucitem, který nedává hranice, jen lituje druhého v jeho problémech a tak zakonzervovává jeho stav. Bůh nás miluje takové, jací jsme, avšak miluje nás tak, že nechce, abychom zůstali takovými, jakými jsme. Vede nás ke změnám a jedná s našimi hříchy.

Doporučuji film Divotvůrkyně (The Miracle Worker, USA, 1962), jenž je natočen podle skutečného příběhu o Helen Kellerové, hluché a slepé dívce, která nakonec dokázala vystudovat i univerzitu. Procestovala svět, setkávala se s politiky, napsala téměř tucet knih. Stalo se to však díky její vychovatelce Anne Sullivanové, která ji začala v šesti letech skutečně v lásce vychovávat a dávat hranice a dokázala při ní skrze řeč rukou propojit věci se slovy. To byl projev skutečné lásky.

Láska k dětem se projevuje výchovou (viz Př 13:24). Potřebujeme se modlit za naše děti, žádat Boha o moudrost při výchově, naslouchat, nevzdávat to, milovat, mít naději, očekávat dobré věci a mít víru v Boží zaslíbení. Milujme Boží láskou, lidská „láska“ činí z druhých sebelítostivé chudáčky a nesamostatné oběti.

Slovo láska je snad pokrouceno ve světě nejvíce. Písmo nás stále uvádí do reality, abychom s veškerou pokorou a mírností, s trpělivostí se navzájem snášeli v lásce a byli pravdiví v lásce (Ef 4:2.15). Boží láska je obětující se, praktická, dávající, vede nás k sebezapírání, ale přináší nejúžasnější ovoce, které trvá na věky.

Potřebujeme se takto dostat ke skutečnému významu různých pojmů, které používáme. Například:

• Zakoušení Boží přítomnosti není jen nějakým pocitem, za kterým se honíme. Jde ruku v ruce s naším chozením ve vydanosti Bohu a v jeho povolání. Boží přítomnost není odvislá od cesty, po které ve svém životě jdeš.
• Společenství s Duchem svatým je také více než jen nějaký pocit, je velmi praktické. Projevuje se naším celodenním prostým rozhovorem s ním a spoléháním se na něj.
• Slyšet Boží hlas znamená většinou vnímat jemný, tichý hlas v našem srdci, který můžeme lehce přeslechnout. Někteří křesťané si ale pod tímto pojmem představují pouze velmi dramatické události. Pánovo jednání je však často nadpřirozeně přirozené a přirozeně nadpřirozené. My ho ale často svými náboženskými představami odmítáme.

Bůh nás vede od pouhých slov k obsahu

Někdo jenom mluví o tom, co by měl nebo chtěl dělat, ale tam to končí. Má jenom přání nebo vinu, že to nedělá. „Tak to dělej!“ Možná, že jednou udělá, co by měl nebo chtěl, a tam to také skončí (a pak o tom hodně mluví). Takový člověk má většinou problém s leností a neuspořádaností. Potřebujeme přemoci lenost, moudře plánovat a být vytrvalí. Lenoch dychtí a nic nemá, ale touha pilných se naplní. (Př 13:4; ČEP: Lenoch jen touží a ničeho nedosáhne.) Je v nás Kristus, který nás uschopňuje činit Boží vůli a dává nám trpělivost a vytrvalost. Jako učedníci se také učíme ze svých chyb. Jestliže se ti něco nepovedlo, pak to zkoušej znovu.

Bůh nás vyvádí z povrchnosti a činí z nás hluboké lidi. Poddáme se v tom Bohu a půjdeme s vděčností po jeho cestě výchovy? Věřím, že ti Bůh říká: „Čekám na tebe na skrytém místě, kde ti chci zjevovat sám sebe, svoji lásku i svoji svatost, svoje záměry i tvoji úlohu v nich. Zastav se a naslouchej mi. Zůstávej před mou tváří a choď ve vědomí mé přítomnosti. Vždy u mne hledej vedení, pomoc, moudrost a sílu v každé své činnosti. Zjevím skrze tebe sám sebe.“

Tomáš Korčák, 2021