ČERPEJ Z VNITŘNÍHO PRAMENE

Ježíš říká žíznivé samařské ženě: Kdo by se však napil z vody, kterou mu dám já, nebude nikdy žíznit, ale voda, kterou mu dám, se v něm stane pramenem vody tryskající k věčnému životu. (J 4:14) Co nám Kristus dává? Co nám nabízí na vnitřní prázdnotu a existenciální žízeň?

Přijetím Krista jako Pána a Zachránce, který se na kříži obětoval za naše hříchy, dostáváme vnitřní pramen, ze kterého můžeme a máme nepřetržitě čerpat. Je to pramen závislosti na Bohu, který je odpovědí na všechny naše potřeby a nedostatky. Kristus se v nás stává vnitřním pramenem a my ho máme poznávat a čerpat z něj.

V dnešní době výraz poznání vlivem řeckého myšlení více souvisí s naším intelektem a našimi rozumovými vědomostmi. Nejde zde však o abstraktní pojmy a teoretické principy. Jde o láskyplný vztah. Ve Staré smlouvě se používá stejný výraz pro poznání Boha jako pro intimní poznání ženy v manželském svazku (mimo manželskou smlouvu je používán výraz ležet spolu nebo smilnit). Jde o důvěrné poznávání ve smyslu zkušenosti, které má vliv na naše myšlení, emoce i vůli. Biblické poznání zakoušíme, prožíváme a sdílíme, nejen něco analyticky definujeme.

Toto hebrejské myšlení se promítá i do Nové smlouvy. Poznáváme Boha v důvěrném vztahu lásky a důvěry a to naplňuje náš život. Proto Ježíš řekl: A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista. (J 17:3) Poznávat Boha tedy znamená růst v důvěrném vztahu lásky, který má vliv na celý náš život. Poznání se týká celé lidské osobnosti. Skrze poznání Boha poznáváme sami sebe i svět, ve kterém žijeme. Důvěrný vztah s Bohem nám poskytuje životní kompas, bez kterého skončíme leda ve zmatcích, bludech a marnosti.

Když jeden můj přítel měl asi tříletého syna a vyprávěl mu o přijetí Pána Ježíše do srdce, vylezl mu syn poté na klín, oběma rukama mu otevřel ústa a volal do nich: „Pane Ježíši, jsi tam?“ Úsměvný příběh ukazuje na jednoduchou dětskou víru. My však skutečně máme ve svém nitru Krista jako vnitřní pramen, který stále nosíme s sebou!

Apoštol Pavel vyznává: S Kristem jsem ukřižován: Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne. Neodmítám milost Boží… (Ga 2:19-21)

Je to silný a dostatečný pramen, ze kterého se jen potřebujeme naučit čerpat. Tak to i popisuje apoštol Petr: Jeho božská moc nám darovala všechno, čeho je třeba k životu a zbožnosti skrze poznání toho, který nás povolal vlastní slávou a mocí. Tím nám byla darována vzácná a veliká zaslíbení, abyste se skrze ně stali účastníky božské přirozenosti a unikli zkáze, která je ve světě v žádostivosti. (2Pt 1:3-4)

Když se dlouhodobě z pramene nečerpá, má studna tendenci se zanést a znehodnotit. Pravidelným pitím z pramene zachováváme vodu čistou. Kristův vnitřní pramen je vždy čistý, avšak náš přístup a náš způsob čerpání může vodu znehodnotit.

Vnímám dvě zásadní pravdy o tomto vnitřním pramenu, které budou stále více zpochybňovány. Proto věř těmto pravdám a nepouštěj je – to způsobí, že budeš pevně stát uprostřed nestability. Jenom věz, že tvoje víra v tyto pravdy bude prozkoušena.

1. Tento vnitřní pramen je pouze v Kristu. Jenom Ježíš je jediná cesta k Bohu Otci a není jiného jména pod nebem, skrze které bychom mohli být spaseni (viz J 14:6; Sk 4:12).
2. Tento vnitřní pramen je zcela dostatečný pro náš život. Spolu s Kristem a v Kristu nám bylo darováno všechno, jeho dílo kříže bylo dostatečné a všezahrnující (viz Ř 8:32; L 15:31; Ga 4:7). Nepotřebujeme ke Kristu ještě něco přidávat, jen se potřebujeme v důvěře naučit z něho čerpat.

Některým lidem nebude vadit, že věříš v Boha, ale budeš jimi obviňován z „netolerance“, že věříš a vyznáváš jedinečnost Ježíše jako cesty k Bohu. Budeš podle nich „bláznivý, nemoderní a fanatický“, jestliže věříš, že jeho dílo kříže je dostatečné pro tvůj praktický každodenní život. Pro nás je však určující, jak na nás hledí Bůh a ne člověk.

V některých kruzích můžete vyslovit jméno jakéhokoli filosofa, učence nebo umělce, vyslovit však jméno Pána Ježíše Krista zní jako něco nepatřičného a politicky nekorektního. Přitom Kristova moudrost přesahuje všechny učence. Tomuto antikristovskému duchu se nikdy nesmíme podvolit. Pro nás je jméno Ježíše Krista drahé, milované a jedinečné!

Jak čerpat z Krista jako vnitřního pramene?

Pán vstupuje do našeho srdce a stává se naším vnitřním pramenem skrze vyznání a odvrácení se od našich hříchů a skrze poddání se Kristu jako Pánu našeho života.

Očišťujeme se pak od všeho sobectví, kdy jsme byli středem života my a ne náš Pán. Všechny soběstředné postoje a jednání nás odvádějí od podstaty a skutečného středu života, od vnitřního pramene – Krista. Jestli chceme růst v poznání Pána a v každodenním a celodenním uvědomování si vnitřního pramene a čerpání z něj, nemůžeme pominout tyto dva kroky: posvěcování a odevzdání se.

Modlitba je rozhovor s neviditelným Bohem. Je to prostředek důvěrného vztahu. Upřímné vylévání srdce Bohu tě uvolní pro jeho jednání a řešení tvých problémů. Jednoduše říkáš Bohu to, co tě tíží. Srdce, které jsi vylil před Bohem, může být naplněno jeho pokojem. Přichází jeho povzbuzení, naděje a důvěra (viz Ž 62:6-9). Někteří lidé vylévají své problémy každému, koho potkají, ale s Bohem o tom nemluví. Takoví se k vnitřnímu pramenu nikdy nedostanou.

Modlitba pokračuje děkováním, chválou a uctíváním, kdy Bohu vyjadřujeme svoji lásku. Když se v odevzdání klaníme Bohu, mlčíme a nasloucháme jeho hlasu, zjevuje nám sám sebe a uvádí do svého odpočinutí (viz Ž 95).

Bůh nám v Bibli skrze Ducha svatého zjevuje své Slovo; dává nám porozumění a aplikaci, když ho o to žádáme. Proto je důležité často rozjímat nad Pánovým Slovem a naslouchat mu. Pak nejen při četbě Bible vnímáme jeho jemný hlas, jak to i popsal v 15. století Tomáš Kempenský:

„Chci naslouchat, co ve mně mluví Pán Bůh (Ž 85,9). Blažená duše, která slyší ve svém nitru mluvit Pána a z jeho úst přijímá slovo útěchy. Blažený sluch, který vnímá závany Božího šepotu a nevšímá si našeptávání tohoto světa. Věru blažený sluch, který nenaslouchá hlasu znějícího zvenčí, nýbrž pravdě, která jej učí uvnitř. Blažené oči, které jsou uzavřeny věcem vnějším, ale bedlivě sledují ty vnitřní. Blažení, kteří se ponořují do svého nitra a denním rozjímáním se snaží být lépe a lépe připraveni k chápání nebeských tajemství. Blažení, kteří se touží zabývat Bohem a zbavují se všech světských překážek.“ [1]

Podivuhodným prostředkem, kterým můžeme čerpat z vnitřního pramene, je modlitba v jiných jazycích, která je nadpřirozeným vyjádřením důvěrného vztahu s Pánem. Většinou tento dar dostává obrácený křesťan při naplnění Duchem svatým. Máme si tento dar žádat, protože kdo mluví jazykem, buduje sám sebe (1K 14:4) a Bůh nikomu nestraní.

Pít z vnitřního pramene není jen nějaké meditativní jednání oddělené od našeho praktického života. Aktivní budování našich vztahů v manželství, rodině a církvi je velmi důležité. Také naše služba lidem v tomto světě (přátelům, kolegům v práci, spolužákům, sousedům…) uvolňuje vnitřní pramen.

Je důležité chodit v Boží vůli a v jeho povolání pro náš život. Sám Ježíš nás učil modlitbě sebevydání. Modlil se ke svému nebeskému Otci:

• ne jak já chci, ale jak chceš ty (Mt 26:39)
• ne, co chci já, ale co ty (Mk 14:36)
• ne má vůle, nýbrž tvá se staň (L 22:42)

Bohu se cele odevzdáváme se svojí vůlí – tedy s tím, co chceme i jak to chceme. Podřizujeme mu svoje chtění i svoje představy, jak má jednat. To nás uvolňuje pro důvěru a důvěrný vztah.

Jeanne Guyonová, podivuhodná autorka několika knih o důvěrném vztahu s Kristem ze 17. století (některé knihy napsala ve vězení), píše o přitahující lásce Pána:

„Když se dostáváš na hlubší rovinu poznávání Pána, objevíš nakonec princip, který nazvu zákonem směřování ke středu. Co mám tímto zákonem na mysli? Budeš-li nadále udržovat svou duši hluboko v končinách svého nitra, odhalíš, že Bůh má magnetickou přitažlivou sílu. Tvůj Bůh je jako magnet! Je v přirozenosti Pána, že tě více a více přitahuje k sobě.

Dále si všimni: když se pohybuješ ke středu, Pán tě také pročišťuje ode všech věcí, které nejsou Jeho. To znázorňuje příroda. Dívej se na oceán. Voda v oceánu se začíná vypařovat. Pára se pak začne stoupat ke slunci. Když pára opouští zemi, je plná nečistot; avšak jak stoupá vzhůru, stává se čistší a čistší. Co pára udělala? Pára neudělala nic. Prostě zůstala pasivní. K pročištění došlo, když pára byla tažena vzhůru k nebesům! Mezi tvou duší a těmi parami je jediný rozdíl. Zatímco pára může být jen pasivní, ty máš výsadu dobrovolně spolupracovat s Pánem, když tě vnitřně táhne k sobě samému.

Je-li tvá duše jednou obrácena k Bohu – Bohu, který přebývá v tvém duchu – zjistíš, že je snadné obracet se dovnitř. Čím déle se budeš obracet dovnitř, tím těsněji se přiblížíš k Bohu a tím silněji k němu přilneš. Samozřejmě, čím blíže jsi k Bohu přitahován, tím více jsi vzdálen od aktivit svého přirozeného člověka. No dobře, přirozený člověk se tvému vnitřnímu tažení k Bohu velmi protiví. Nicméně nakonec dojde k bodu, kdy budeš v obrácení dovnitř ustálen. Od tohoto bodu bude pro tebe přirozené žít před Pánem! Dříve ti bylo přirozené žít na povrchu své bytosti; nyní si zvykneš žít ve středu své bytosti, kde bydlí tvůj Pán.“ [2]

O pití živé vody z vnitřního pramene bychom mohli dlouze mluvit, ale myslím, že to, co zde bylo řečeno, prozatím stačí. Nyní je čas s Pánem hovořit, naslouchat mu, uctívat ho vyjádřit mu lásku… být s ním! Přibližte se k Bohu, a přiblíží se k vám. (Jk 4:8) Kdo se oddá Pánu, je s ním jeden duch. (1K 6:17 ČEP)

[1] Tomáš Kempenský, Následování Krista, Křesťanská akademie Řím 1982, s. 97. [2] Jeanne Guyonová: Krátký a velmi snadný způsob modlitby, který může každý velmi snadno používat a s jeho pomocí dosáhnout v krátké době vysokého stupně dokonalosti, samizdat.

Tomáš Korčák, 2021